Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

SKÁLY V PŘÍLIVU , NEBO UZLÍKY NERVŮ ?

stresProč někteří lidé s noblesou a klidem zvládají i velký stres, zatímco jiným k psychickému rozhození stačí maličkosti? Souvisí to se způsobem, jakým naši rodiče konejšili náš pláč v době, kdy jsme byli malá miminka. Právě k tomuto závěru se přiklání čím dál více expertů, kteří při tom vycházejí z prováděných výzkumů.

 

Moderní výzkumy lidského mozku dosvědčují, že kvalita pozornosti, kterou dítěti věnujeme v prvních letech života, pomáhá dotvářet jeho mozek, a tím ovlivňuje i vývoj jeho osobnosti a způsob jeho prožívání.

Na semaforech jedna červená za druhou. Za pět minut máte být na místě. Konečně jste tu, ale nikde není místo k parkování. Koncentrovaný stres. Jsou lidé, kteří v podobných situacích zůstávají v klidu, a jiní, kteří jsou blízko nervovému kolapsu.

To, jak jsme v dospělosti zatížitelní, rozhodujícím způsobem spoluurčuje průběh těhotenstvía první zkušenosti našeho života. Jde totiž o období, kdy se vyvíjí náš mozek.

Stručně vyjádřeno: Kdo byl ve svém prenatálním životě a v prvních letech vystaven trvalému stresu, bude jím velmi pravděpodobně zvýšenou měrou doprovázen i ve své dospělosti.

Takový názor zastává i mnichovský psychoanalytik, docent Karl Heinz Brisch, zabývající se dětskou psychosomatickou medicínou i psychoterapií dětí.

"Stres, který děti zažívají v děloze, k nim doléhá skrze jejich matku. Pokud se ona cítí být stresu vystavena, dostává se k dítěti skrze placentu matkou vylučovaný hormon kortizol. Doporučujeme proto matkám, aby se pokud možno vyhýbaly situacím spojeným s těžkým stresem nebo strachem a tím i se zvýšením tepové frekvence na 120 /min. Menší nebo střední stres nenarozené děti naproti tomu nepoškozuje," vysvětluje Karl Heinz Brisch s tím, že podobně to pak mají i novorozenci. Také oni jsou vystaveni stresovému zatížení, způsobenému běžným nepohodlím, starým jako lidstvo samo, a tedy např. hladu, žízni, strachu, bolesti, nudě nebo odloučení od matky. Tento stres by však měl mít svou omezenou míru, jinak může dojít k závažným a nevítaným změnám v dětském mozku.

Proč nejmenší děti potřebují svého "stresového manažera"

Základní problém je v tom, že novorozenci a malá miminka jsou zcela bezbranná a vydaná napospas svým pocitům a potřebám. Nemají ještě možnost stresu sama uniknout nebo se nějak uklidnit. Potřebují pomoc rodičů nebo jiné blízké pečující osoby, která je v této vývojové fázi ochraňuje a pomáhá jim nezvladatelné pocity nějak regulovat (více o tom dále v rámečku: Dvě části mozku, dva druhy vzpomínek).

Vezměme jako příklad šestiměsíčního Pavlíka, který se v noci vzbudí v postýlce ve svém pokoji. Je tam sám a má strach. V jeho mozku se uvede do pohybu dávný program: "Být v noci ponechán o samotě představuje ohrožení života. Potřebuji pomoc." Tím se v mozku uvádí do činnosti dávné ochranné opatření, vlastně jde o druh alarmu: Pavlík se dá do křiku, aby si přivolal pomoc.

Emoce strachu uvádí do pohybu neurochemické a hormonální procesy. I malé tělíčko hned sbírá síly na odvěkou stresovou reakci: útěk nebo útok. V ideálním případě ovšem křik dítěte během chvilky přivolá mámu nebo tátu, kteří nabídnou útěchu: "Neboj se, miláčku, nic se neděje, jsme u tebe." Hladina adrenalinu a kortizolu zase rychle poklesne. Tělesným dotykem se navíc aktivuje produkce oxytocinu, silně uklidňujícího hormonu, pravého opaku stresových hormonů. Dosud nezralé mozkové buňky miminka si z této zkušenosti odnášejí jednoznačné pozitivní poselství: "V případě nebezpečí se mi dostává ochrany, mohu tedy zůstat v klidu."

Těmto procesům se dá porozumět také na základě pokusů se zvířaty. Kanadský vědec Michael Meaney např. zkoumal, jak na mláďata krysy působí, pokud je matka pravidelně olizuje a čistí. Zjistil, že matčino olizování v mozku mláďat uvolňuje hormon serotonin a ten se zase stará o to, aby v mozku mláďat vznikaly receptory pro stresový hormon glukokortikoid - hormon srovnatelný s lidským kortizolem. Tyto receptory umožňují, aby bylo v případě stresu stresové hormony kde navázat, a tím vlastně zneškodnit.

Láska - i strach - procházejí žaludkem

Ale zpátky k malému Pavlíkovi. Pokud jeho rodiče na jeho potřeby reagují dostatečně citlivě, vznikají v mozku dítěte odpovídající neuronová spojení v části zvané hipokampus. Jakmile se tato spojení vytvoří, při budoucím přívalu stresu bude mít Pavlík kam sáhnout do rezerv, resp. brzy se naučí uklidnit se v podobných situacích sám.

Kdyby však Pavlíkovi rodiče nebyli pečující nebo podléhali přesvědčení, že chováním a mazlením by se dítě mohlo rozmazlit, nechali by Pavlíka opakovaně (vy)křičet. Chlapcův organizmus by se tím dostal do stavu permanentního poplachu a byl by stresovými hormony doslova zaplaven. To by mělo samozřejmě následky. Pokud by se totiž dítě dlouhodobě nalézalo ve strachu a panice, uvolňování hormonů jako kortizol, které je způsobeno tímto stresem, by zabraňovalo tvorbě nových neuronů v hipokampu a docházelo by k velké hormonální nerovnováze nebo dokonce i k vymírání nervových buněk. To samozřejmě má podle neurofyziologů za následek trvalé změny v nervovém systému a jeho přeprogramování na permanentní pocit nouze.

Dospělý, který by z takto negativně "naprogramovaného" dítěte vyrostl, by byl stresem silně pronásledován a byl by proti němu mnohem méně odolný. To pak by mělo i tělesné důsledky - třeba v podobě bolesti hlavy, žaludečních neuróz, pocitu únavy nebo vyčerpání. A také by byla narušena tvořivost, schopnost pozitivních emocí. Vše je o to závažnější, že uvedené změny v nervovém systému se zapisují do daného člověka i geneticky a mohou je tudíž podědit i jeho potomci.

A jestli lze špatné programy přenastavit?

Například vědec Karl Heinz Brisch to zatím s jistotou není schopen říci a opět se pro inspiraci obrací do světa zvířat: "Vědecká zkoumání naznačují, že nápravu přinášejí stabilní a bezpečné vazby, ať už z doby raného věku, nebo z pozdějšího období. U lidí v tomto ohledu může výrazně pomoci psychoterapie, to když v jejím rámci dochází k ´přepisu´ původních negativních programů."

Proč snaha ochránit dítě před stresem neznamená jeho eliminaci

Protože všichni potřebujeme také určitou míru odolnosti, a tu nelze vypěstovat jinak než kontaktem se stresem, ovšem v přiměřené míře. Co tedy mají rodiče dělat, aby odolnost svých dětí optimálně podporovali?

Podle docenta Brische je žádoucí vystavovat děti mírné a časově omezené zkušenosti se stresem, což u dětí posílí odolnost a zároveň podpoří jejich sebevědomí, to když si ověří, že dokáží překonat překážku. Jako příklad mohou sloužit situace, kdy dítě upadne, a rodiče ho nechají samostatně vstát a přehnaně ho neutěšují. Kdy ho nechají samostatně projít drobným životním nepohodlím. Důležitá je i přiměřená chvála a podpora.

Není bez zajímavosti, že s dostatečnou měrou stresu se každé dítě musí poprat také v rámci svého vlastního růstu a psychického vývoje, přičemž některá vývojová období jsou dokonce označována jako "vývojová frustrace". Jde na příklad o tzv. tříměsíční krizi, o období separační úzkosti okolo osmého měsíce nebo o období vzdoru mezi druhým a třetím rokem života.

Známý nestor vývojové psychologie Eric Eriksonvypracoval pro lidský život dokonce přehled osmi fází psychosociálního vývoje, jimiž údajně všichni musíme projít a v každé si vyřešit určité dilema - krizi mezi dvěma protichůdnými tendencemi. Na základě interakce s prostředím si z daného období osvojíme určitou - dobrou či špatnou - zkušenost, od níž se pak vyvíjí náš průchod dalšími životními fázemi. Pro raný věk a první vývojové stadium Erikson staví jako možnou krizi tzv. základní důvěru oproti základní nedůvěře: Když se miminko narodí, ocitá se tváří v tvář světu, který je pro ně bez starostlivé péče lidí okolo ohrožující a nebezpečný. V prvním roce života si tedy na základě toho, jak je o nás postaráno, vytváříme základní postoj: Mohu světu věřit, nebo nikoliv? Mohu se tu cítit dobře, nebo je lepší nic dobrého nečekat?

Jde zkrátka o to, nakolik pozitivní je zkušenost člověka s jeho absolutní závislostí na okolí v době, kdy je bezbranné miminko. Rodiče nebo nejbližší pečující osoby jsou v tomto ohledu pro dítě klíčovými postavami. Spoluurčují situaci, kterou lze nazvat "koučování stresu".

Docent Karl Heinz Brisch radí, abychom dopřávali dětem dostatek příležitostí, v nichž se mohou prát s obtížemi a překonávat je, ovšem až od určitého věku. Během prvního roku života potřebují miminka bezmeznou podporu a ochranu. Později jim postupně dopřávejme i zkušenost s nepohodlím a s překonáváním překážek. Ale stůjme vždy na blízku, připraveni zasáhnout. A jakmile se malé dítě ocitne v situaci, která je nad jeho síly, přispěchejme na pomoc - nabádá odborník.

O tom, jakou podobu může tato pomoc mít, informuje následující přehled:

Triky a tipy dobrého stresového manažera

Otevřená náruč

V prvním roce života dítě není schopno předstírání ani manipulace. Pokud pláče, je tomu tak proto, že má k pláči důvod. Nejčastěji jde o potřebu komunikace - dítě prostě oznamuje, že potřebuje uspokojit nějakou potřebu nebo touží získat nějaký vývojový podnět. Někdy ale může miminko plakat také proto, že se potřebuje jen zbavit stresu, který bývá zapříčiněn fyzickou bolestí nebo emočním zraněním (včetně možného stresu prenatálního nebo porodního traumatu).

Proto pokud miminko pláče, snažte se ho uklidnit. Pokud pláče dál, buďte mu aspoň na blízku. Držte ho v náručí a pohledem dotykem i výrazem hlasu mu dejte najevo, že není samo a že mu vše pomůžete zvládnout. Že má možnost své potřeby i emoce vyjádřit.

Laskavá ruka

Hlazení, masírování nebo jen držení - dotyk uklidňuje a posiluje vzájemnou vazbu. Můžete se nechat inspirovat třeba i kurzem kojeneckých masáží.

Konejšivé slovo ve správný čas

Jsou ale i situace, kdy vlídnost a pohlazení nestačí. Třeba když jedete v autě po dálnici a dítě pláče kvůli plné plence. Pak je na místě klidný hlas, který vysvětluje: "Vím, jak je ti to asi nepříjemné, musíme ale vydržet k příštímu odpočívadlu… neboj se, už tam brzy budeme."

Z tónu hlasu a jeho melodie dítě pozná, že s ním cítíte a brzy mu pomůžete.

Návraty do příjemných pocitů minulosti

Miminka, jak známo, milují pohupování a rytmické pohyby. Také šumivé zvuky a vůbec vše, co jim nějak připomíná čas strávený v děloze. Pro utišení se proto báječně hodí udělat něco, co dítěti tento čas může připomenout, včetně zavázání do šátku nebo deky, které miminku na chvíli dopřeje pocit pevných hranic.

Fantazie

Někdy zapomínáme, že důvodem pro pláč je i nepřiměřená míra podnětů. Buď chybějí a dítě se nudí, nebo je jich naopak moc. Nezahlcujte miminko podněty. A pokud někam cestujete, mějte po ruce hračku, kterou dítě nezná, a rádo ji prozkoumá.

Klidné místo

Pokud cítíte, že je dítě přetížené, stáhněte se s ním na tiché místo bez podnětů, ideálně i s tlumeným osvětlením. Nemluvte na něj, pouze mu broukejte nebo zpívejte.

Nouzový plán

Pokud dítě navzdory vašim utěšujícím snahám pláče a pláče, vyhledejte pro jistotu lékaře. Bude-li vyloučena infekce nebo bolest, budete sami klidnější a váš klid se přenese na dítě.

Znát zdroj obnovy vlastních zdrojů

Nezapomínejte, že dítě je na vás závislé a že vaše duševní pohoda je velmi důležitá. Myslete proto i na sebe a na obnovu vlastních zdrojů.

Schopnost rodičů utěšovat dítě hodně souvisí s tím, jak byli oni sami kdysi utěšováni. Matky, jimž se v dětství dostalo jen málo pozornosti a péče, mívají s pláčem svých miminek velký problém a neumějí na něj adekvátně reagovat.

Vyplatí se o pláči nastudovat více informací a v případě pocitu vlastních problémů, zejména nepřiměřených reakcí na dětský pláč, vyhledat odborné poradenství. Hledáte-li takovou pomoc, ozvěte se.

Dvě části mozku, dva druhy vzpomínek: Proč v raném věku potřebuje dítě tak obětavou péči?

V limbickém systému mozku - v místě, kde se nachází centrum emocí - jsou ukryty dvě jeho důležité části zvané amygdala a hipokampus.

Amygdalazpracovává vypjaté emocionální zážitky, pozitivní, ale i negativní.

Ve druhém případě amygdala funguje i jako poplachové zařízení: Ve stavech mimořádného stresového vypětí (také zůstává-li pláč miminka bez odezvy) dochází k vyplavení zvýšeného množství stresových hormonů - adrenalinu a noradrenalinu. Tělo se dostává do stavu poplachu, krev natéká do svalů, srdce zrychluje tep, chystá se reakce útěk - útok. Ostatní tělesné procesy se dočasně zpomalují.

Hipokampusnaproti tomu zpracovává a uchovává sdělitelné, chronologické vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Díky němu jsme schopni vnímat souvislosti svého života.

Zatímco amygdala už je při porodu dotvořená, takže miminka jsou schopna intenzivně vnímat celou škálu emocí, zpočátku nedokáží pro nefunkčnost hipokampu zpracovat jejich význam ani vztah k okolnímu dění. Hipokampus končí svůj vývoj až mezi druhým a čtvrtým rokem života, proto nedokážeme rané vzpomínky vnímat jako sled událostí. Jejich emocionální obsah se díky amygdale ale ukládá snadno.

Už chápete, proč je tedy rané dětství tak důležité?Pamatujeme si různé druhy emocí a s nimi spojené fyzické pocity, ale nemáme jasno v tom, jak a co se kdysi přesně dělo. Jinými slovy: naše první vzpomínky vznikají nezávisle na našem vědomí, zašifrovány v emocionálních, smyslových a instinktivních prožitcích, což má obrovský - nevědomý - dopad na naše myšlení, cítění a chování. Jsou-li naše první vzpomínky pozitivní, je naším základním životním pocitem přijetí a bezpečí. Jsou-li negativní, můžeme se ve své existenci cítit velmi ohroženi.

Proto pokud vnímaví rodiče uspokojivě naplňují fyzické i emocionální potřeby svého dítěte, jeho mozek se díky takové péči neurologicky uspořádá tak, že bude s velkou pravděpodobností schopno se v dospělosti lépe vyrovnávat se stresem a svým založením bude spíše radostné a optimistické.

Chcete se dozvědět víc? Přečtěte si tyto knihy od Karla-Heinze Brische:

Poruchy vztahové vazby, Portál 2011

Vztahová vazba (attachment) je vrozený systém fungování mozku, díky němuž dítě přirozeně vyhledává blízkost, nejčastěji matky (otce nebo jiné náhradní osoby). Bezpečná vztahová vazba dítěti umožňuje komunikovat s blízkými a i do budoucna navazovat kvalitní vztahy. Jestliže dítě nemá příležitost navázat vztah blízkosti nebo je tato potřeba narušena (např. separací či patologickým chováním rodiče), může tato zkušenost vést k řadě psychologických, behaviorálních a psychosomatických problémů, které se objevují v průběhu života.

Bezpečná výchova, Portál 2010

Nastávající rodiče mívají řadu otázek: Jak být dobrým otcem a dobrou matkou? Musíme být jako rodiče vždy k dispozici (např. máme dát dítě do jeslí)? Nerozmazlujeme své dítě? Jaké hranice naše dítě potřebuje? Jak zacházíme s jeho vztekem? Co dělat, když dítě pláče, nebo nemůže spát? Na tyto a řadu dalších otázek kniha Bezpečná výchova odpovídá. Autor v ní provádí nastávající rodiče obdobím těhotenství a prvními lety života, přičemž jeho cílem je přispět k vybudování jisté vztahové vazby mezi rodiči a dětmi. Jistá vazba je bezpečným základem pro vývoj dítěte, které je díky ní do života vybavené sebejistotou, sociální kompetencí a schopností snášet zátěž. Kniha je psána pro rodiče a vychovatele zejména malých dětí.

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.67 (3 hlasů)
nacita se...