Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

ROZHOVOR: NEMOC ZAČÍNÁ V HLAVĚ

Zdroj: freeimages.comKaždá negativní myšlenka tělu ubližuje. I proto lékařka Jarmila Klímová své pacienty nešetří. Aby jim mohla pomoci, ptá se jich na věci, které by nejraději zapomněli, ale taky třeba na to, proč svoji nemoc tak nutně potřebují. Kdyby ji totiž nepotřebovali, byli by zdraví. I o tom je psychosomatika.

 

Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?

Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.
 

Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?

Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.
 

Kdy to s tou hypnózou raději zkusit hned?

Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatických kontextem,   jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.
 

Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?

Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a tak- zvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.
 

Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?

Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.
 

S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?

Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.
 

Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?

Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.
 

Není už samotný strach z ní nebezpečný?

Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovina! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.
 

Co na rakovinu zabírá nejvíc?

Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu   buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se do- slova a do písmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.
 

Jak tenhle proces trvá dlouho?

Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor,   může dokázat, že rakovina odejde.
 

Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?

Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘
 

To jsou šokující otázky…

Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba že něco potře- bují, o co si nejsou schopni říct jinak, nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.
 

Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?

Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.
 

V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?

V jedenácti. Mně je to někdy až trapné,   když tady   klient   sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.
 

Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?

Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat   ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, po- dívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.
 

O které špatné vzorce třeba jde?

‚Nejdřív práce,   potom   zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.
 

Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?

Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.
 

A co když jí máme nedostatek?

Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…
 

Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…

Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.
 

A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?

Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Lucie Protivanská 

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.49 (38 hlasů)
 
Reklama
Obsah tohoto reklamního panelu nesouvisí přímo s publikovaným článkem.
 
nacita se...