Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

RODIČOVSKÉ HÁDKY A JEJICH VLIV NA DĚTI

hádkaKonflikty patří k životu. Mohou být jeho potřebným kořením, ale mohou vést též do slepých uliček, z nichž není návratu. V případě konfliktů mezi rodiči je pak vždy ve hře vztahové bezpečí celé rodiny a především případný vliv, jaký mají rodičovské hádky na děti.

 

Mohou být děti ostřejší výměně názorů mezi mámou a tátou přítomny? Kde je hranice, za kterou už nesváry rodičů děti poškozují? Jak vážná mohou tato poškození být? A lze se hádat tak, aby to dětem bylo ku prospěchu?

Způsob komunikace a postoje ke konfliktům patří k tomu nejdůležitějšímu, čemu se děti od svých rodičů učí.

Chtít po rodičích, aby se před svými dětmi nikdy nehádali, je nereálné a ani to není žádoucí. Zároveň však v sobě rodičovské konflikty skrývají pro děti nebezpečí.

Děti, které jsou vystaveny prudkým nekontrolovaným hádkám svých rodičů, případně dlouhodobému nesrozumitelnému tichému "dusnu", si z těchto situací mohou odnést doživotní psychické hendikepy.

Nevadí, pokud jsou děti přítomny třeba i ostřejší rodičovské výměně názorů, ovšem za předpokladu, že téma daného rozhovoru je přijatelné pro konkrétní dětský věk a že celý konflikt je v závěru zase usmířen (více o tom níže v rámečku o výzkumech).

Je skutečně důležité, aby rodiče během hádky byli schopni vnímat a tlumit své emoce, aby využívali férových "bojových prostředků", vyhnuli se hrubostem a násilí a nevytvořili situaci, z níž by dítě cítilo zásadní ohrožení. Podstatné je i to, aby se děti směly - třeba i zpětně - rodičů zeptat na vše, co jim není jasné nebo co je nějak rozrušilo. Aby rodiče byli schopni srozumitelně vysvětlit, co se přihodilo. A aby děti ujistili, že hádka neohrozila vzájemnou lásku, která je bezpodmínečná a trvá i ve chvílích, kdy ji dočasně zastíní spor. Pokud tato základní pravidla naplněna nejsou, rodičovské konflikty bývají pro děti rizikové.

Není hádka jako hádka

Děti se z konfliktů rodičů učí jak důležitým dovednostem, tak patologickému chování. Autentická výměna rozdílných názorů, schopnost sdělovat své pocity i vyjadřování nesouhlasu do rodinného života patří, na rozdíl od uraženého mlčení či ignorování, manipulace, nesrozumitelného přerušování komunikace, jízlivostí, vyhrožování, řevu, snižování druhého a jiných agresivních projevů. A pro jistotu ještě jednou zopakujme: Velmi podstatné je, aby po hádce vždy zase následoval čas radosti, sdílení, humoru a důvěrných okamžiků sblížení a vzájemnosti.

Někteří rodiče chtějí děti chránit před každou svou rozmíškou a snaží se každou rozepři udržet za zavřenými dveřmi. To dětem neprospívá. I je samotné čeká v životě mnoho konfliktů a od rodičů se mají naučit, jak spory řešit, řečeno s Jarem Křivohlavým, tvořivě, a nikoliv bořivě. Konflikt nemusí a nemá ničit. Naopak, může jít o nedílnou součást funkčního láskyplného vztahu, v němž připouštíme - a odpouštíme - svou rozdílnost i různá pochybení či selhání.

Je důležité, když dítě vidí, že rodiče i v rozrušení dokáží zůstat slušní, přiměřeně racionální a ve spojení se svými emocemi. Že neztrácejí sebeovládání, nepodléhají nekontrolované agresi, nevyhrožují si, nerozbíjejí věci. A především, že se nakonec najde způsob, jak se znesvářenému protějšku opět přiblížit a jak zkusit uvidět i jeho pohled na věc, přestože k úplné shodě názorů dojít nemusí.

Děti takovýchto rodičů později samy vykazují schopnost empatie, kompromisů a usmíření. Naopak děti z rodin, kde hádky rodičů snadno přerůstaly v násilí a destrukci nebo kde bylo normou manipulativní mlčenlivé vydírání (klid sám o sobě nemusí svědčit o přítomnosti lásky, nýbrž také jen o lhostejnosti či rezignovanosti…), později v konfliktech samy projevují podobné chování, případně nezvládnuté napětí směrují sebezničujícím způsobem do vlastní vnitřní úzkosti a deprese.

Na cestě od slepých emocí k vědomému počínání

Zásadní problém vzniká, když rodiče (nebo i jen jeden z nich) nad svými emocemi ztratí kontrolu a ocitnou se v přítomnosti dítěte v bezmyšlenkovitém souboji odcizených soupeřů, jdoucích si vzájemně po krku a uchylujících se k faulům.

Destruktivní jsou zejména projevy afektivních animálních reakcí, řízených tou částí mozku, kterou máme my lidé společnou s příslušníky nižší živočišné říše. Konáme-li na základě impulsů z mozkového kmene (tzv. plazího mozku), pak vlastně instinktivně bojujeme o přežití. Výsledkem bývají okamžité reakce typu útok - útěk, které vylučují možnost rozumového posouzení, a tedy i smír. (Poznámka: V horším případě může nastat i situace "zamrznutí", která je o to nebezpečnější, že dotyčný člověk sice pozbude aktivity, avšak fyziologické procesy ponoukající k útoku či útěku zůstávají v pohotovosti. Tento typ bezmocné nehybnosti v sobě skrývá značné množství energie, která - zůstane-li nevybita - obvykle vede k celkovému ochromení, kdy se člověk odpojí od svého běžného prožívání a sobě ani druhým už není emočně dostupný. Pro případnou nápravu potřebuje de fakto projít ošetřením traumatu.)

Další částí lidského mozku, důležitou pro zpracování emocí, je limbický systém. Mimo jiné má rozhodující úlohu v ukládání a vyvolávání zážitků, filtruje informace z každodenních událostí, spojuje prožité dílčí zážitky v trvalejší emocionální zkušenost a vše následně posílá do nejvyspělejší části mozku - mozkové kůry (neokortexu), umožňující výhradně lidskou schopnost myšlení, hodnotového vnímání, svědomí a svobodné vůle.

Pro pozitivní zvládání konfliktů je klíčové, pokud si jedinec tyto souvislosti uvědomí a pokud začne vědomě pracovat na tom, aby ve vypjatých chvílích nedošlo k přepojení na plazí mozek. Jinými slovy, aby při hádce mezi rodiči na místo útoku, útěku či zamrznutí stále zůstávala dostupná možnost emoční konfrontace, vzájemná empatie a ochota usmířit se.

Americký psychoterapeut a publicista John Townsend hovoří v této souvislosti buď o reaktivním (na pudech založeném), nebo o proaktivním (vědomém, hodnotově orientovaném) chování. V prvním případě člověk jen zkratkovitě reaguje na to, co se mu nelíbí - vzteká se, řve nebo kňourá, propadá záchvatům hněvu nebo pocitům křivdy, nechává se plně ovlivnit výhradně vnějším impulsem. Proaktivní postoj primitivní reakci tvůrčím způsobem brzdí, monitoruje emoční prožívání, prudkou emoci zpracovává, usiluje o identifikaci problému, a dříve či později i o jeho řešení. K vědomé práci s konfliktem patří i předem daná dohoda, že pokud jeden z partnerů cítí, že by mu už ztráta sebeovládání mohla hrozit, sdělí to a na chvíli se vzdálí (naši předkové doporučovali ono pověstné "potichu si napočítat do desíti" nebo se jít prostě projít a silnou emoci rozchodit).

Takto napsané to vypadá prostě a jednoduše. V praxi to ovšem obvykle obnáší dlouhou cestu plnou bolesti, proher, pokusů a omylů. Zdárný cíl je dostupný jen za předpokladu, že člověk přes všechny obtíže dokáže na sobě pracovat a upřednostnit zrání v lásce. V manželství a rodičovství to znamená postupný vzájemný osobní rozvoj bok po boku, trvalou připravenost k odpouštění a nelpění na vlastních představách či nezralé touze po výhradně vlastním uspokojení.

Některá témata uším dětí nepatří

Odborníci se shodují, že jisté okruhy konfliktů by si rodiče měli pečlivě hlídat a nechávat si je jen pro situace mezi čtyřma očima a ušima. Patří sem potíže se sexualitou včetně zpracovávání případné nevěry, problémy s příbuznými (nenáviděná tchýně může pro dítě být milující babičkou) a zásadní potíže finanční apod. Jde o takové druhy témat, kterým dítě buď ještě nemůže rozumět, nebo jsou pro ně příliš rozporuplná a ohrožující.

Rozlišujícím parametrem pro to, o čem se před dětmi hádat, a o čem raději nikoliv, je posouzení stresu, jaký to dětem přinese: stres "organizační", vytvářející drobné fyzické nebo emocionální nepohodlí, nevadí, naopak může posilovat psychickou odolnost dítěte. Stres "existenciální", ohrožující bezpečí rodinného zázemí nebo svědčící o možném zániku vztahu rodičů, je vždy škodlivý zásadně.

Když už konflikt, tak fair play

Je tragédií mnoha párových vztahů - a dětí v nich žijících - když dospělí ztratí objektivitu a slepě uplatňují jen svůj pohled na věc. Konflikt pak snadno ztratí východisko směrem k odpuštění a opětovnému sblížení.

K nejčastějším faulům v párové komunikaci patří:

  • "Ostřelování" slabých míst partnera. Každý člověk má svou Achillovu patu, svůj komplex, svůj zranitelný bod. Může jím být původní rodina, někdejší vážný, ale už odpouštěný prohřešek (nevěra, léčený alkoholismus…), ale i osobnostní slabost jako je sklon k přehnanému pláči nebo cholerické jednání ve vzteku. Není v pořádku těchto slabostí během konfliktu využívat s cílem dostat druhého za každou cenu na lopatky.

  • Jalová generalizace, k níž vedle všech možných obecných urážek patří i věty typu "stejně mě nikdy nepochopíš, tak co bych se s tebou bavil/a" apod.

  • Degradující rodičovský postoj k partnerskému protějšku. Nedělejme z partnera dítě. Nechtějme ho vychovávat. Snažme se spolu mluvit v rovině dospělý - dospělý, věcně, jasně, konkrétně. Nementorujme. Nechejme druhého domluvit. Neskákejme si do řeči.

  • Vytváření domněnek. Neoperujme s něčím, co nebylo řečeno. Nefiltrujme projev druhého přes vlastní předpojatost.

Snažme se porozumět svým emocím

Lidské pocity jsou proměnlivé. Podobají se koncertu s mnoha nástroji a s nekonečnými možnostmi vyjadřování všech odstínů atmosféry a nálady. Škoda, že o svých emocích v běžném životě tak málo přemýšlíme. I proto nás často ovládají a my jsme zpětně překvapeni či zaskočeni jejich silou, která námi smýká sem a tam, takže mnohdy sami sobě připadáme jako cizinci a ptáme se, kde se to v nás bere?

Vše se může změnit, když připustíme, že naše emocionalita není výsledkem náhody. Utváří se především na počátku našeho života a osvojujeme si ji obdobně jako jemnou motoriku nebo řeč pod vedením svých nejbližších pečovatelů.

Je zřejmé, že práce s konfliktem a vytváření nebo obnova prostředí bezpodmínečné lásky v rodině jsou úkolem vydatným a dlouhodobým. Stává se, že si až v průběhu života, nezřídka v situaci nečekané vztahové krize, uvědomíme, že nejsme sami se sebou spokojeni a že emoce ovlivňují náš život jinak, než chceme. Možná bojujeme silou vůle, ta ale bývá slabá proti síle zvyku. Nezbývá, než se pustit do perné rekonstrukce sebe samých. Možností dnes máme víc než dost. Někomu pomůže dobrý knižní rádce, jinému psychoterapie, koučink či sebepoznávací kurz. Samozřejmě spiritualita a poznávání toho, co pouhý lidský život přesahuje. Je-li naše snaha upřímná a vytrvalá, nakonec přináší plody. Změny vnitřních postojů vedou k pozitivní proměně vnějších okolností.

Je poučné a uzdravující, když si při svém hledání vybavíme, jak nás ovlivnili naši vlastní rodiče. Předali nám více toho, oč se můžeme v dobrém opřít, nebo nás naopak zatížili škodlivými schématy, která nyní pracně odstraňujeme? Ať tak, či onak, budoucnost je v našich rukou.

 

Čím je dítě mladší, tím méně toho snese

Mysleme jako rodiče na to, že čím mladší dítě je, tím pravděpodobněji ho naše konflikty zatíží. Ač se to nezdá, nejohroženější jsou miminka a batolata, která zdánlivě ještě "nevnímají". Opak je pravdou. Proč? Protože v raném stadiu vývoje se v mozku spolu s inteligencí vyvíjí také emocionální odolnost a schopnost seberegulace díky anatomickému tvarování neuronů, ke kterému dochází v kontextu přímého kontaktu mezi dítětem a jeho nejbližšími pečovateli. Ve vypjatých nebo traumatických situacích dochází k dramatickému nárůstu vzniku neurologických vzorcůpro přežívání stresu, namísto k rozvoji svých schopností. Laskaví, emočně kompetentní dospělí zásadním způsobem přispívají k tomu, aby se mozek, chování a prožívání dětí mohly vyvíjet optimálním způsobem. Bohužel to ale platí také naopak. Nezralí a emočně či charakterově nekompetentní rodiče se pro své dítě stávají dlouhodobým nebo i . Mezigenerační přenos má v tomto ohledu obrovskou sílu. Je trvalou ztrátou, pokud dítě musí svého potenciálu využívat celoživotním prokletím.

Co prozradily výzkumy:

Hádky rodičů děti ovlivňují v mnoha ohledech

Až donedávna se předpokládalo, že dětem nevadí, pokud se rodiče hádají před nimi, jsou-li děti následně svědky usmíření. Nedávný vývoj v neurologickém výzkumu nicméně odhalil, že to nemusí být tak úplně pravda. Dětem zvedá hladina stresových hormonů, jakmile zaslechnou křik, a dokonce i spící miminka registrují zvýšené, rozzlobené hlasy a vyplaví se jim spousta chemických látek spojených se stresem, jejichž odbourání pak určitou dobu trvá.

Závěr: Rodiče jsou pro děti základním zdrojem jistoty. Když se dětem zdá, že rodiče ztrácejí kontrolu, stává se svět strašidelným místem. Taková vnitřní "mobilizace" pak může dětem na příklad bránit usnout, protože stresové hormony v dětském organismu přetrvávají hodiny.

V tříleté studii zkoumající více než 300 rodin ukazovali vědci dětem filmy o dospělých, kteří se hádali různými způsoby, a pak si s dětmi povídali o tom, jak se hádali jejich rodiče. Vyšlo najevo, že přestože hádka nemá s dětmi nic společného, může i tak ohrožovat jejich emoční stabilitu, pokud se rodiče hádají "špatným" způsobem.

"Cítí-li se děti ohrožené na emoční úrovni, začnou se u nich ve větší míře projevovat negativní symptomy, jako například deprese, úzkost, agrese či nepřátelskost," tvrdí Dr. Gordon Harold, výzkumný pracovník z Univerzity v Cardiffu.

Dítě může na rodičovské hádky reagovat tak, že se stáhne samo do sebe nebo přestane mluvit. Může ale také začít naschvál být agresivní nebo obtížné, nebo začít jednat destruktivně, zatímco se rodiče hádají, aby je vyrušilo.

Překvapivě nemá na děti největší dopad počet hádek, ale to, jak daleko rodiče při hádce zajdou, a zda se po hádce usmíří. Výzkum naznačil, že nejhorší vliv mají na děti slovně nebo fyzicky agresivní hádky, "tichá domácnost", intenzivní konflikty a spory nějakým způsobem zahrnující dítě. Naopak pozitivní vliv mají ty hádky, se kterými je naloženo efektivně, které se vedou v klidu a které vykazují jasné známky vyjednávání a rozřešení.

Vše se pak částečně odvíjí od vztahu, který mezi sebou rodiče mají. "Nyní víme, že schopnost rodičů komunikovat efektivně záleží na kvalitě jejich vztahu. Páry, které jsou šťastné a spokojené, jsou pro své děti citově dostupnější a přistupují k nim a k jejich potřebám citlivěji než páry, které jsou zapleteny do konfliktů.

Kvalita vztahů mezi rodiči ovlivňuje emoční vývoj dítěte a může mít vliv na jeho akademický výkon

Úkolem týmu vědců z Univerzity v Cambridge ve spolupráci s dalšími vědci byla pět let trvající studie, která měla zhodnotit dlouhodobý dopad rodičovských konfliktů a vztahů mezi rodiči a dětmi na citový, behaviorální a akademický vývoj dětí ve věku mezi 11 a 16 lety.

Skenování mozku dětí ukázalo, že děti do jedenácti let věku, které prožívají "menší až střední" rodinné problémy (jako hádky či napětí mezi rodiči, fyzické či emoční zneužívání, nedostatek lásky nebo komunikace mezi členy rodiny), trpí poruchou mozkového vývoje a je možné, že se u nich časem rozvine i nějaké psychiatrické onemocnění. Měli také podstatně menší mozeček - tu část mozku, která je zodpovědná za učení se novým dovednostem, regulaci stresu a kontrolu smyslové motoriky.

Přestože byla zjištěna přímá souvislost mezi problémy prožitými před jedenáctým rokem života a poškozeními mozku, také se kupodivu ukázalo, že mozku čtrnáctiletého člověka může překonávání "mírnějších" stresových událostí naopak prospět. U těchto dospívajících byly v devatenácti letech mnohé oblasti mozku podstatně větší. Mírný stres během raného dospívání může z hlediska zvládání stresu "očkovat" a pomoci lépe zvládat obtíže v pozdějším životě.

Definovat hranici mezi mírným, středním a případně i velkým, jednoznačně ubližujícím, stresem si dosud žádná studie netroufla. Nezbývá než tento jemnocit - ku prospěchu, nebo ke škodě dětí - přenechat samotným rodičům.

 

Předcházejme konfliktům aneb Co dělají šťastné páry lépe?

Hledají pozitivní věci na sobě, partnerovi, okolnostech, v životě. Umí ocenit a pochválit. Mají vděčné srdce. Nejsou malicherní. Nemusí mít vždycky pravdu, tolerují chyby své i druhých. Nehádají se pro hlouposti. Milují bez podmínek. Znají chyby partnera i svých dětí a mají druhé rádi takové, jací jsou. Váží si sebe i druhých a učí se od druhých i od svého partnera. Jsou nejen partnery, ale i skutečnými přáteli, podrží se, pomáhají si, mohou se na sebe spolehnout, jsou si oporou do nepohody života. Mají své místo, své role, své kompetence v rodině a respektují i role a kompetence partnera. Nevyčítají, zbytečně nekritizují. Společně se dívají dopředu a mají společný cíl. Umí ustoupit ze své pravdy, hledají kompromis, řešení přijatelné pro oba. Nebojí se přijít s usmířením jako první. Vědí, že tím neztrácí, ale získávají. Umí dávat novou šanci. Nikdy se nevzdávají.

(podle Marie Novákové)

 

Použité a doporučené zdroje:
Peter A. Levine, Meggie Klineová: Trauma očima dítěte, Maitrea 2012
Jaro Křivohlavý, Jak přežít zlost, vztek a agresi, Grada 2011
Henry Cloud, John Townsend: Děti a hranice, Návrat domů 2007
http://www.babble.com/kid/family-conflict-resolution-fighting/
http://psychologie.cz/kdyz-za-nas-mysli-had/
http://www.prekopova-nadacnifond.cz/dokumenty/skola-lasky-v-rodine-skripta.pdf
www.rodice.com
http://www.sciencedaily.com/releases/2005/05/050509114047.htm
http://www.dailymail.co.uk/sciencetech/article-2563059/Not-children-darling-itll-harm-brains-Bickering-parents-impair-childs-development-claims-study.html
www.marienovakova.cz

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.50 (1 hlas)
 
Reklama
Obsah tohoto reklamního panelu nesouvisí přímo s publikovaným článkem.
 
nacita se...