Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

JAK JSEM SE STALA EGOISTKOU A ZAČALA ŽÍT

EgoistkaŽít pro sebe je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše… Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří.

 

Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných.

Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí.

Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života.

Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“.

Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti

«Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila.

Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy.

Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství.

Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou.

Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké?

Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující.

V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.61 (33 hlasů)
nacita se...