Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

VYLÉČILA JSEM SE Z RAKOVINY

V prvním dílu, jsem skončil tím, že 30.11.2015 máma přijde ke mě a začneme s léčením. Věci se tenkrát ale trochu zkomplikovaly. Od začátku jsem se mámě snažil poskytnout co nejvíce informací o možnostech jiného léčení, než je chemoterapie. 

 

Dokonce jsem ji poslal do mailu spoustu informací a studií o škodlivosti chemoterapie a zmanipulovaných statistikách. Máma také velmi dobře věděla, že můj táta a její bývalý manžel umřel, protože mu chemoterapie a ozařování totálně zničilo imunitní a lymfatický systém. Zemřel na selhání organismu. To vše věděla.

Přesto všechno se rozhodla na základě strachu. Strachu o život, přestože ji lékaři řekli, že nemá šanci, že jí pouze prodlouží život. Čím? Chemoterapií. Nádor na plíci měla příliš velký a agresivní, neoperovatelný. Navíc jí bylo řečeno, že musí začít hned. V pátek informace, že má nevyléčitelnou rakovinu plic a v pondělí, že musí začít "léčba" na onkologii.

Mluvil jsem s ní, snažil jsem se jí vysvětlit, ať mi důvěřuje a nechodí tam. Odložilo se to pouze o jediný den, na úterý.

Máma nic z toho, co jsem jí poslal nečetla, ani neviděla. Byla sevřená strachy a viděla jedinou možnost, kterou ji nabídli lékaři... jít na chemo.

Sám jsem jí řekl, že pokud věří chemoterapii, tak se nedá nic dělat a podpořím ji, aby to dala. Dostala to nejsilnější chemo od 24.11. do 26.11.2015

Během pobytu v nemocnici měla možnost se seznámit s dalšími pacientkama se stejnou diagnózou, bez vlasů, bez barvy v obličeji, bez jiskry v oku, bez chuti do života. Dostala ještě větší strach. Strach z bolesti, strach ze smrti.

Před pobytem v nemocnici jsme s mámou dělali Reiki a změnila konečně jídelníček. Zařadila více zeleniny, vysadila "téměř" maso, snažila se jíst zdravěji.

Říkala sama, že jí to prospívá, že to cítí.. Při pobytu na onkologii dostala párky s bílým rohlíkem, tavený sýr s bílým rohlíkem, vepřové maso, bílý rohlík jogurt a podobné "dobroty".

Kombinace jedu do žil, v podobě chemoterapie a jedu do žaludku, v podobě uzenin a masa je opravdu to "nejlepší" co pro vás v nemocnici můžou udělat.

Nedávno světová zdravotnická organizace vydala oficiální prohlášení, že uzeniny způsobují rakovinu. Dnes ji běžně dostanete k večeři na onkologickém oddělení. Tomu se nedá říct už ani výsměch.

Ale co si můžu stěžovat, ne? Máma si tuto "léčbu" vybrala sama, je to její život.  

Přesto jsem za ní každý den docházel a snažil se ji dodávat energii a naději. Po 2 dnech chemoterapie přišla zácpa a mámě nebylo příliš dobře. Měla dost času přemýšlet, jestli chce takto strávit zbytek života, nebo se chytnout šance na život v podobě našeho společného léčení. Stále ji ovládal strach, strach, strach.

Den před propuštěním se rozhodla, že se nevrátí do nemocnice a zkusí to se mnou. 

27.11.2015 ji propustili a dohodli jsme se, že 2 dny zůstane u sebe doma, aby se vzpamatovala a pak přijde ke mě.

Druhý den po propuštění se jí začalo dělat špatně, stále měla zácpu a bolelo ji břicho. Všechny jedy, které dostala do těla, včetně mrtvých buněk v ni vařili, protože neměli jak tělo opustit. Máma použila asi 3 druhy projímadel a stále nic.

Začalo jí být tak špatně, že chtěla odjet zpět do nemocnice. Zůstala doma i toho 30.11. 2015, co jsme byli domluveni, že začneme. 1.12. 2015 ráno, jsem pro ni přijel domů s tím, že ji odvezu k sobě a začneme ihned detoxikací. Snažil jsem se jí vysvětlit, že v nemocnici do ní dají další jedy.

Máma nakonec souhlasila, zabalila si nejnutnější věcí a opustili jsme současného manžela, který byl součástí problému, proč vznikla mámě rakovina. Ne tím, kdo za to může, pozor, tak to není. 

Přijeli jsme ke mě, mámě začalo fungovat asi páté projímadlo, které do sebe nasoukala ještě doma, než jsem přijel pro ni. Začalo jí být špatně od žaludku, třepala se jako ratlík, skoro nemluvila.

Dával jsem jí pít hodně vody, vůbec nechodila na malou. Chtěl jsem jí dát nějakou šťávu, ale to odmítla, že jí bolí strašně žaludek. Stěží do sebe nasoukala kousek banánu.

Pokusil jsem se jí zklidnit, ale vůbec to nešlo. Nekontrolovatelně se třásla, skoro nemluvila. Nepřijímala žádnou potravu. Stále si stěžovala na ukrutné bolesti žaludku. Cokoliv jsem navrhnul, tak to odmítala. Přijímala pouze vodu.

Pak to přišlo, několikrát byla zvracet na wc a třásla se ještě víc a víc. Začala mluvit o tom, že mi umře, že to nezvládá.. 

Otrava organismu chemoterapií propukla v plné síle. Nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo by prožíval tak silnou otravu, ani jsem neznal příznaky chemoterapie. Bylo mi však jasný, že to má z toho. Bolel ji neskutečně žaludek. Když vstávala z postele začala zvracet nekontrolovatelně všude kolem sebe.

Přestože chtěla dojít na záchod, vstala a zvracela po celým bytě. Uklouzla mi na tom a spadli jsme oba. Zavedl jsem ji do koupelny. Motala se a blábolila. Sedla si na zem a já začal vše vytírat. Bylo to všude.. ale nevadilo mi to. 

Důležitější a to mnohem, bylo co teď s ní?

Jak jí můžu pomoci? Co můžu udělat?

Uklizeno a máma šla zpět do postele, no spíš jsem ji tam donesl. Bledá jako stěna sténala, ať ji zavolám záchranku, že jinak umře. Po chvíli začala zvracet znovu a znovu, všechnu vodu, co během celýho dne vypila, včetně jediné zeleninoví šťávy, kterou do sebe dostala a kousku banánu. Celou dobu tvrdila, že to nemá z chemoterapie, ale z těch projímadel :-)

Ne mami, povídám ji, to je důsledek chemoterapie v přímém přenosu. Stále věřila, že tohle by jí přece někdo dobrovolně nemohl udělat. Chvílemi přestávala komunikovat a pamatovat si, co se stalo.

Ráno jsem ji přivezl k sobě domů a večer na její naléhání a pochopení, že tuhle otravu organismu, způsobenou chemoterapií nemám šanci zvládnout, jsem zavolal sanitku. Přijela rychlá a odvezla ji zpět na onkologii, kde ji vše způsobili. 

Byl jsem z toho všeho dost smutnej. Bylo mi jasný, že mámu zničili v nemocnici, Neměl jsem šanci ji pomoct, nejhůře ji bylo u mě a v nemocnici ji dají kapačky, který zaberou a mají ji opět ve svých spárech, protože ji "pomůžou".

Moje máma, šla 24.11. do nemocnice vitální, plná života. Chtěla žít, věřila, že ji pomůžou. Po 2 dnech chemoterapie a pár dnech kdy ji odpojili od kapaček, se z ní stalo zombie. Bílá jako stěna, nemohoucí, vyhaslé oči, odevzdaná.

Druhý den v nemocnici mi řekla, že to nezvládne.

Mami! Ty to zvládneš! Musíš žít! Bojuj, já ti věřím!

Dostala kapačky hned po příjezdu, ale stav se nelepšil, ráno ji museli odvézt na izolaci. Ztratila kriticky bílé krvinky, krevní destičky i červené krvinky. Hrozila smrt z jakéhokoliv nachlazení.

Tělo nemělo vůbec žádnou obranu. Vše zničila chemoterapie.

Doktorka jí řekla, nesmíte teď onemocnět, jinak na to umřete...Skvělá služba mé mámě. Ta propadla depresi, že umře na průvan, na pšiknutí, na cokoliv.

Máma je od jak živa trochu hypochondr. Cokoliv ji píchne, už jde k doktorovi a hledá, co všechno to může být.

Začal jsem ji nosit čerstvé zeleninové a ovocné šťávy, abych přirozeným způsobem podpořil její imunitu. Nemocniční strava opět párek, vajíčko, maso, pomazánka kupovaná v kelímku s bílým rohlíkem apod.!  

Další den přišla jiná doktorka s tím, že: Víte , že podle výsledků nemáte jedinou bílou krvinku?

Máma se málem zhroutila.

Když jsem přišel na návštěvu, byla opět psychicky na dně. Nevydržel jsem a utíkal za doktorkou. Nebyla tam, byla tam doktor, asi už pátý ošetřující lékař, který mámu dostal na starosti během pár dnů.. Řekl jsem mu a poprosil, že nemůžou mámě říkat informace typu:

Víte, že nemáte ani jednu bílou krvinku? Když jí den před tím řeknou, že bez bílých krvinek může umřít i na chřipku.

Že jí nemůžou stále něčím strašit, že tomu okamžitě věří a navíc se jí příznaky hned dějí.

Když ji dávali chemo, nechali ji přečíst brožuru, co se jí může stát, včetně smrti. Řekli ji, že rakovina z plic bude postupovat dále do krku, aby se na to připravila!!! Že proběhnou metastáze do celýho těla apod.
Je snad každýmu jasný, že mámu druhý den bolel krk a myslela si, že už to tam je! 

Kamarád mýho syna studoval medicínu. Jeho kolega psal diplomovou práci na téma jedné vzácné nemoci. Stalo se něco, čemu se nechce ani věřit. On tuto vzácnou nemoc dostal a umřel na ni!!! Taková je moc sugesce. A teď si vem, že ti doktor řekne, že nemáš šanci, že na tuto nemoc umřeš...

Týden trvalo, než ji na kapačkách dali dohromady. Máma měla dost času přemýšlet, v izolaci, sama.

Začala cítit silnou lásku v srdci ke svým synům, které už nemusí nikdy vidět, ke své 91 leté mamince, která stále žije, ke vnoučatům, celé rodině. Najednou se v ní začalo "něco" probouzet. Řekla si, že nechce umřít, že chce žít!  

Když jsem přišel další den na návštěvu, řekla mi, že se chce léčit se mnou, že odejde na revers z nemocnice. Řekli ji totiž, hned jak se trochu zlepšil její stav, že jí dají další chemo, slabší, ale přidají ozařování. Máma věděla, že by ji to zabilo. Sama mi to řekla.

Maminka mé kamarádky měla na začátku roku stejnou diagnózu, jako moje máma. Malobuněčný karcinom laloku plíce. Taky ji řekli, že nemá šanci, že ji ale chemoterapie prodlouží život. Šla plná elánu do nemocnice. Když jsem kamarádce vykládal, jak dopadla moje máma po první chemoterapii, že byla jako zombie, bez chuti žít, řekla mi, že s její mámou to dopadlo po první chemo úplně stejně. Že ji vzali chuť do života, byla totálně odevzdaná a po druhé chemoterapii umřela...

Toto není cesta pro moji mámu!

Máma měla strach říct svoje rozhodnutí o ukončení onkologické "léčby" doktorce.

Mami! Vždyť to je tvůj život!
Říkám ji.

Doktoři musí akceptovat tvoje rozhodnutí, tak čeho se bojíš?!

Šli jsme společně za doktorkou. Shodou okolností tam byla i ta, co na mě první den, kdy mámě dali chemo, zvýšila několikrát hlas.

Máma našla odvahu a řekla jim, že nebude pokračovat, že odchází a že se bude léčit se mnou, se synem.

Zkusili pár vět, jestli si to dobře promyslela a podobně. Že jestli si je vědomá, že chemoterapie je její jediná šance.

Uviděli ale, že je opravdu rozhodnutá. Nakonec mě doktorka, musím přiznat, velmi mile překvapila.

Vzala máminy ruce a přála ji, aby se uzdravila. Byla milá a stal se z ní opět soucitný člověk. Popřála nám upřímně hodně štěstí. Byli jsme z toho s mamkou oba mile překvapeni.

Odešli jsme a už se tam nikdy nevrátí...


pokračování 3. díl, kde uvedu, co jsme udělali pro zmizení nádoru, již brzy zde.. 

Zdroj: FB – Michal Shark

 

 

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.70 (15 hlasů)
nacita se...