Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

Co je to roztroušená mozkomíšní skleróza

Roztroušená skleróza (RS) je onemocnění centrálního nervového systému (CNS), který je tvořen nervovými tkáněmi mozku a míchy. Její příčina není známa, takže jí nelze předcházet, a dosud nebyl nalezen žádný lék, který by byl schopen zcela zastavit postup choroby. Propuká nejčastěji mezi 20. a 40. rokem života. RS není smrtelná v obecně chápaném slova smyslu a počet pacientů, kteří na ni v posledních stádiích zemřeli, se neustále snižuje.

 

Abych mohla popsat, co vlastně tahle nemoc dělá, dovolte mi nejdřív malý úvod do "architektury" CNS, resp. té části struktury, která nás v souvislosti s RS zajímá. Pokud máte zájem, můžete si přečíst i něco o nervové tkáni z učebnice anatomie.

Myelin je tuková substance, která obaluje, chrání a vyživuje nervová vlákna, která bez této izolace časem odumírají. Je produkován oligodendrocyty, specializovanými buňkami v CNS; je vlastně jejich stočeným výběžkem. Myelinový obal, tzv. myelinová pochva, obklopuje axony, prodloužené výběžky nervových buněk, které zajišťují přenos signálů mezi nervovými buňkami. Na nervových vláknech jsou sodíkové a draslíkové kanálky; ionty draslíku a sodíku jsou velmi důležité pro posun elektrického impulsu po nervovém vlákně. Ne všechna nervová vlákna jsou myelinizována, protože myelin je tak trochu cvalík a je hodně náročný na prostor. Proto jsou myelinové pochvy jen kolem těch axonů, které musí vést vzruchy rychle, např. ke svalům, kdežto axony řídící třeba vnitřní orgány tak rychlé být nemusí, proto jsou nemyelinizované.

Myelinizovaná vlákna vypadají trochu jako buřty navlečené na šňůrce. Šňůrkou je v tomto případě nervové vlákno a v zářezech (tzv. Ranvierovy zářezy), oddělujících jednotlivé "buřty" (internodia) myelinu, jsou nashromážděny sodíkové a draslíkové kanálky, takže impuls přeskakuje z jednoho zářezu na druhý, místo aby se plazil po celé délce vlákna - proto je rychlejší.

Roztroušená skleróza byla velmi trefně pojmenována. Slovo "skleróza" pochází z řeckého skleros, což znamená "tuhý" (tam, kde odezní zánět, se postižená tkáň zjizví). Roztroušená proto, že v CNS vytváří porůznu roztroušená zánětlivá ložiska, zvaná též plakynebo léze. Tato ložiska mají různou velikost, několik milimetrů až centimetrů, a jsou rozeseta v bílé hmotě mozku a míchy. Dochází v nich k rozpadu myelinových pochev. Imunitní systém považuje myelin za organismu cizí, tudíž škodlivý, a ničí jej. Jakmile je myelinová pochva zničena chorobným procesem, je zpomalen nebo zcela přerušen přenos nervových vzruchů v CNS (tzv. kondukční blok). V mnoha případech organismus tento problém kompenzuje nahuštěním většího množství sodíkových a draslíkových kanálků a jejich rozprostřením po demyelinizované části vlákna, takže elektrický impuls může pokračovat v cestě jako u nemyelinizovaného axonu. Nervová vlákna jsou též do jisté míry schopna remyelinizace, tzn. znovuobnovení myelinových obalů. Ačkoli se vědci původně domnívali, že myelin u dospělých jedinců již není schopen obnovy, nedávné vědecké výzkumy prokázaly opak. Bohužel probíhající zánětlivý proces tuto regeneraci oddaluje a opakovaná demyelinizace vyčerpává regenerační schopnosti oligodendrocytů a znovuobnovený myelin není již tak silný a zářezy jsou blíž u sebe, takže vedení impulsů je sice obnoveno, ale je pomalejší.

Lékaři zjistili, že hlavním problémem není ani tak demyelinizace, protože obnažení axonu neznamená automaticky zastavení přenosu vzruchů, ale především destrukce axonů v plakách. Axony se trhají a neexistuje nic, co by je dokázalo znovu spojit; pouze v periferním nervstvu jsou axony schopné částečné obnovy. Dříve panoval názor, že ke zničení axonů dochází až v pozdějších progresivních stádiích nemoci, ale výzkumy ukázaly, že axony se trhají již v časné fázi RS. Podle pozorování se u některých pacientů může roztrhnout až 11.000 vláken na 1 m3.

Pomocí magnetické rezonanční spektroskopie bylo zjištěno, že příčinou poruch, u kterých nedochází k remisi, je při RS významný pokles koncentrace aminokyseliny N-acetylaspartátu (NAA), normálně obsažené v neuronech dospělého CNS. K poklesu dochází nejen v lézích, ale i mimo ně, ve zdravě vypadající bílé hmotě.

Roztroušená skleróza je definována jako autoimunitní onemocnění - imunitní systém napadá vlastní tkáně organismu. Na spuštění tohoto útoku se podílí mnoho různých faktorů, např. genetické dispozice, životní prostředí, a další, často neznámí činitelé. V případě RS jsou cílem útoku myelinové pochvy nervových vláken.

Z dosavadních studií vyplývá, že se tato choroba vyskytuje hlavně ve středních a chladnějších zeměpisných šířkách. Co se týče ČR, podle epidemiologických výzkumů je největší výskyt RS na severu Čech, zřejmě to souvisí se zhoršeným životním prostředím v této oblasti. RS postihuje ženy dvakrát častěji než muže. Pokud je v rodině člen s RS, jeho blízcí příbuzní nesou riziko 1:100 až 1:50, že se u nich RS vyvine. U jednovaječných dvojčat je toto riziko dokonce 1:3. V ostatní populaci je šance na rozvoj RS 1:1000. Protože asi 80% pacientů s RS nemá nejbližší příbuzné s touto chorobou, je možné říci, že genetická výbava není jediným faktorem ovlivňujícím rozvoj RS, tudíž nejde o striktně dědičnou nemoc. Přesto lékaři pomocí molekulární genetiky zkoumají genetické znaky, které se u pacientů s RS vyskytují častěji než v ostatní populaci. Protože na vzniku RS se podílí hlavně imunitní systém, je pravděpodobné, že geny, spoluodpovědné za rozvoj této choroby, souvisejí s obranným systémem organismu. Dalším faktorem, podílejícím se na vzniku RS, je životní prostředí; lékaři předpokládají, že v oblastech s vysokým znečištěním mají obyvatelé narušenou obranyschopnost organismu, tudíž více náchylnou ke "zmatení" a zvrhnutí se v autoagresivní chování. Jedna z hypotéz také předpokládá, že příčinou RS by mohly být tzv. retroviry (viry, které vedou ke zjevnému onemocnění až po mnohaleté "neviditelné" přítomnosti v organismu).

Historie

Poprvé byla RS popsána jako samostatné onemocnění v roce 1860, kdy byl zároveň objeven myelin. Léta byla tato nemoc pokládána za v podstatě smrtelnou, protože nebyly známy účinné léky, neexistovaly řízené lékařské studie a lékaři předepisovali všechno možné - zlato, strychnin, elektroléčbu a jiné prostředky. Až v první polovině dvacátého století umožnil pokrok v imunologii a genetice relativně cílený výzkum (stále neexistují řízené a kontrolované pokusy), díky němuž byla např. vytvořena MS-like (RS podobná) zvířecí choroba EAE (experimentální alergická encefalomyelitida), na níž mohli vědci zkoumat průběh demyelinizace a schopnosti různých látek tuto nemoc léčit. První kontrolované pokusy byly však započaty až v šedesátých letech.

V polovině osmdesátých let byla mezi vyšetřovací metody zavedena magnetická rezonance (MRI), která dokáže zobrazit i ložiska, která CT scan nezachytí. V roce 1984 vznikla teorie tzv. molekulárních mimiker (virus je natolik podobný organismu vlastním buňkám, že "zmate" imunitní systém, který se začne chovat autoagresivně). V roce 1989 lékaři popsali vliv interferonů na reakce imunitního systému. V devadesátých letech byly dokončeny některé výzkumy, které prokázaly schopnosti některých léků zpomalovat průběh RS.

Průběh

Roztroušená skleróza může probíhat velmi různorodě. U některých pacientů se projevuje poměrně mírnými relapsy (zhoršení příznaků) s dlouhými mezidobími bez jakýchkoli příznaků (remise), u jiných zanechávají závažná vzplanutí onemocnění trvalé následky, ale k dalšímu zhoršení stavu nedochází. A konečně u některých postižených se od prvního záchvatu projevuje trvalé zhoršování, které vede již ve středním věku k trvalému upoutání na lůžko a k inkontinenci. Jen velmi malý počet postižených dospívá k invaliditě již během prvního roku onemocnění. U některých pacientů dojde k jedné atace a poté se nemoc neprojeví i několik desítek let. V každém případě platí, že i když je RS nemoc zatím nevyléčitelná, lze ji minimálně v počátečních stádiích léky dobře kontrolovat.

Průběh RS může být benigní (málo atak a minimální postižení po letech nemoci) nebo maligní (časté těžké ataky, minimální úzdrava, rychlý nárůst invalidity).

Podle průběhu se RS dělí do čtyř skupin:

REMITENTNÍ - RELABUJÍCÍ (RR)

Nejčastější forma RS. Nemoc tímto typem průběhu obvykle začíná. Zpravidla trvá několik let a je charakterizován atakami (relapsy), tzn. zhoršením neurologických obtíží, které trvají různě dlouhou dobu, od několika týdnů až po několik měsíců. Přibližně polovina nemocných má ze začátku velmi malé obtíže, takže necítí potřebu navštívit lékaře a do vyhledá jej až v okamžiku, kdy přijde další, o něco těžší ataka. Po atakách následuje částečná či úplná úzdrava (remise), jakmile dojde k obnově poškozeného myelinu. Mohou se vyskytnout spontánní remise, kdy se zdravotní stav pacienta vrátí do normálu sám, bez jakékoliv léčby. To je pravděpodobně způsobeno tím, že organismus nahradí ztrátu myelinu zmnožením sodíkových kanálků, anebo má ještě dost sil pro rychlou regeneraci myelinu. Remyelinizace nemůže nastat v místě, kde probíhá zánět, proto se předepisují imunosupresiva (zánětlivá reakce je odpovědí imunitního systému na přítomnost "vetřelce"), která jej potlačí.

V tomto stádiu může proběhnout pouze jedna ataka a nemoc se i na několik desítek let klinicky neprojeví. Obecně řečeno, čím méně je atak a čím lehčí průběh mají, tím lepší je prognóza.

Pouze toto stádium nemoci je dobře ovlivnitelné léky.

SEKUNDÁRNĚ CHRONICKOPROGRESIVNÍ

Dochází k určitému trvalému postižení, organismus vyčerpal své regenerační schopnosti. Toto stádium následuje po několika letech remitentního-relabujícího průběhu (není to však pravidlem, RR forma RS se může chovat velmi "slušně" a nepřejít do tohoto stádia), proto je označováno jako sekundární (RR průběh byl primární). Vzniká určitá míra invalidity, která ale nemusí pacienta výrazně omezovat, takže i v tomto stádiu je možné žít normálním životem a pracovat. Záleží na tom, které mozkové funkce jsou postiženy.

Toto stádium nemoci je již hůře ovlivnitelné léky, proto ještě více záleží na postoji pacienta, protože správnou životosprávou a cvičením lze déle udržet pacientovy schopnosti, např. jeho pohyblivost.

PRIMÁRNĚ PROGRESIVNÍ

Tato forma RS se obvykle vyskytuje u pacientů, kteří onemocněli v pozdějším věku, mezi 40. - 50. rokem života. Dochází k pozvolnému narůstání postižení, ataky nejsou tak výrazně odděleny remisemi. Toto stádium RS je těžko ovlivnitelné léky, protože má spoustu zvláštností, s kterými si lékaři zatím nevědí rady, a protizánětlivé léky na RR formu RS zde příliš nezabírají, protože i při mnohem nižší zánětlivé aktivitě dochází stále k velkému úbytku oligodendrocytů.

RELABUJÍCÍ - PROGRESIVNÍ

Naštěstí velmi vzácná forma RS; po atakách nedochází k žádné nebo jen velmi malé úzdravě, každé vzplanutí nemoci zanechává trvalé neurologické postižení. Toto stádium je zatím nejhůře léčitelné, ke slovu se dostávají veškeré dostupné léčebné metody, protože je velmi ohroženo zdraví pacienta a poměr prospěšnosti léčby a jejích vedlejších účinků je obrácen - zatímco např. u RR formy RS je vždy zvažováno, jestli léčba pacientovi spíše prospěje, místo aby mu uškodila nežádoucími účinky, u této formy RS je hlavním cílem terapie zastavit postup nemoci za každých okolností.

Příznaky

Nejčastějšími příznaky jsou mravenčení a snížení citlivosti, zvláště v rukou a nohách, a poruchy koordinace pohybů nebo snížená pohyblivost. Dalšími příznaky mohou být poruchy vidění (vidíte dvojmo nebo tzv. nystagmus, kdy vám oči kmitají podobně, jako když se díváte z rychle jedoucího auta na plaňkový plot; nystagmus nelze ovlivnit vůlí), špatná výslovnost a zadrhávání, zánět očního nervu, neustálá únava atp. Tyto obtíže mohou trvat různě dlouhou dobu, několik týdnů i měsíců. Může dojít i k epileptickým záchvatům, k náhlému ochrnutí, připomínajícímu mrtvici, nebo úpadku duševních schopností – poruchy myšlení, logického uvažování a paměti. Častý je také tzv. Lhermittův příznak - je to pocit elektrických výbojů v páteři při předklonění hlavy.

Příznaky RS se dělí do tří skupin - primárníjsou přímým důsledkem poškození myelinu a většina se dá úspěšně kontrolovat vhodnou léčbou, rehabilitací a jinými léčebnými metodami. Sekundární jsou komplikace způsobené primárními symptomy. Např. dysfunkce močového měchýře může vést k zánětu močových cest; při paralýze hrozí proleženiny; zvýšená únava a poruchy koordinace a hybnosti vyvolávají neobvyklou a nadměrnou zátěž svalů, což může posléze vést k jejich deformaci či ochabnutí; řídnutí kostí zvyšuje riziko zlomenin atp. A konečně terciární jsou společenské, pracovní a psychologické komplikace primárních a sekundárních příznaků. Pokud je pacient např. neschopen chůze, propadá depresi a ztrácí chuť do života. Ovšem právě deprese patří do všech tří skupin příznaků, protože se zdá, že ji u této choroby nezpůsobuje jen vědomí vážné nemoci, ale i nějaké další, zatím neznámé, nemoci vlastní mechanismy.

Optická (retrobulbární) neuritida - zánět očního nervu

Je častým prvním příznakem RS, postihuje jeden nebo oba zrakové nervy. Projevuje se bolestí "za okem" při jeho pohybu i v klidu, rozmazaným nebo zdvojeným (diplopie) viděním, výpadky zorného pole, snížením vnímání ostrosti barev.

Nevím, jak probíhá oční vyšetření při podezření na RBN obvykle, takže mohu hovořit jen o svých zkušenostech. Vzhledem k tomu, že se u mě objevovaly skotomy (výpadky zorného pole, kdy mám pocit, že mám oko zacákané blátem nebo mám v zorném poli šedé skvrny), šla jsem vždy nejdřív na perimetr (přístroj pro vyšetření rozsahu zorného pole a jeho případných výpadků). To strčíte hlavu do takové polokoule, jedno oko vám zaplácnou kouskem gázy a v přístroji se začnou rozsvěcovat malé body. Jsou rozmístěny po celé hemisféře a blikají s různou intenzitou. Když uvidíte zabliknutí, stisknete spínač, který máte v ruce. Přístroj je napojený na počítač, který vyhodnotí, jak intenzivní "zábliky" jste viděli a kde byly umístěny, a vyplivne z tiskárny obrázek vašeho oka, kde jsou v různých stupních šedi vyznačena místa, kde jste neviděli všechna bliknutí. Světýlka nejdřív blikají kolem středu zorného pole a pak se rozeběhnou do stran, takže perimetr opravdu vyhodnotí, jak velké je vaše zorné pole a zároveň i jak je "kvalitní".

Pak mi oftalmolog zasvítil do oka a prohlédl si oční pozadí, jestli na něm nejsou známky RBN. Projeví se tam právě probíhající i již proběhlá RBN. Potom jsem se dívala do stran za tužkou, jestli nemám nystagmus. Pokud si stěžuji na dvojité vidění, vyzkouší lékař, jak moc a kde vidím předměty dvojitě. Občas se může objevit i strabismus, šilhání, ale pokud se to stane při dvojitém vidění, pozná to až lékař.

Nakonec mě postavili před bílou tabuli, na které byla stále světlejší šedí napsána nějaká písmena. Je to něco jako ekvivalent klasické prosvětlené "očařské" tabule, kde máte zmenšující se písmenka nebo "hřebínky" a lékař zjišťuje, jak velké písmo ještě rozeznáte. Tady se pozná, jak ostře vidíte barvy, tzn. kde ještě rozeznáte šedou od bílé. Podobným vyšetřením je skládání barevných kotoučků, které přecházejí ze zelené přes modrou a žlutou do růžové a vy je máte poskládat tak, jak jdou za sebou odstíny. Na spodku koleček jsou čísla, takže stačí je pak otočit a lékař ví, jestli jste se spletli.

RBN se léčí kortikosteroidy; buď zvýšením dávek orálních steroidů, nebo infúzemi Solu-Medrolu. Zánět obvykle nezanechá žádné nebo jen malé následky, vzácně může způsobit slepotu.

Močová inkontinence

Inkontinence je neschopnost udržet moč nebo stolici. Močová inkontinence se dělí na stresovou, urgentní a smíšenou. Při močení dochází k relaxaci (uvolnění) sfinkteru (svěrače) a kontrakci detruzoru (vypuzovače), který vypudí obsah močového měchýře.

Stresová inkontinence

Je dána anatomickými poruchami; dochází k ní při zvýšení nitrobřišního tlaku (tlak v močovém měchýři převýší tlak v močové trubici, aniž dojde ke kontrakci detruzoru) - při smíchu, kýchání, zvedání břemene atp. Oslabený svěrač tlak moči nevydrží a propustí ji. Nemusí dojít k úniku celého obsahu močového měchýře, většinou je to jen pár kapek. Bohužel mnoho lidí tyto varovné příznaky zanedbává a nenavštíví lékaře. Velkou roli hraje i stud, ale pokud člověk s těmito problémy není odborně vyšetřen a léčen, může být svěrač dále oslabován a inkontinence se zhoršuje; kromě toho uniklá moč je živnou půdou pro bakterie.

Urgentní inkontinence

Příčina není známa, pravděpodobně je následkem předchozích zánětů močových cest, ledvinových kaménků, případně nádorů v močovém měchýři. Urgentní inkontinence se projevuje téměř neustálou nutkavou potřebou močit, přičemž postižený není schopen tuto potřebu potlačit nebo močení odložit.

Smíšená inkontinence

Vyskytuje se asi nejvíce ve stáří a má příznaky obou předchozích typů. Častější je u žen s poruchami detruzoru a svěračů močové trubice.

"Inkontinence z přetékání" (obstrukce /ztížení/ výtoku močového měchýře)

Je častou příčinou močové inkontinence u mužů. Vzniká při překážce v okolí nebo uvnitř močové trubice. Příčinou může být zbytnění prostaty, nádor nebo zúžení trubice. Tato inkontinence se projevuje tlakem v podbřišku a silným nucením močit, moč však odchází po kapkách a je nutný okamžitý lékařský zákrok se zavedením dočasné cévky.

Neurogenní měchýř je způsoben snížením funkce detruzoru (nedostatečná odpověď na podněty k vypuzení až absence reflexu), kdy dochází k zadržování moči a inkontinenci z přetékání. Příčinou mohou být léze v míše, výhřez ploténky, nádory páteře, alkoholismus, Parkinsonova nemoc a další.

Problémy s močením trpí cca 75% pacientů s RS a většinou souvisí s mírou postižení hybnosti nohou. Častým problémem RS pacientů je urgentní mikce, tzn. nutkání močit i při velmi malé náplni močového měchýře.

Pokud trpíte inkontinencí jakéhokoliv stupně a rozhodnete se jít k lékaři (čím dříve, tím lépe!), pravděpodobně se vás zeptá na následující otázky::

  • kdy vaše inkontinence vznikla (alespoň přibližně)

  • jak často, v jakou dobu a za jakých okolností k ní dochází

  • jaké množství moči unikne

  • co ji vyvolává (např. kašel, probuzení)

  • máte-li poruchy močení (pomalý začátek, náhlé nucení, slabý proud)

  • zda je s inkontinencí spojeno ještě něco (zácpa, léky na spaní nebo močopudné prostředky), zda jste byli někdy cévkováni

  • jaké psychické stavy se s inkontinencí pojí (strach, stud)

Lékař vás pošle na vyšetření moči a krve, ženy ještě na gynekologické vyšetření (inkontinenci může způsobovat pokles pánevního dna). Dále půjdete na ultrazvuk ledvin, měchýře a zbytku v měchýři po vymočení. Žádné z těchto vyšetření není bolestivé.
Dalším eventuálním vyšetřením je vylučovací urografie a cystografie, obě s kontrastní látkou. V indikovaných případech pak následuje cystoskopie a urodynamické vyšetření.

(za informace o vyšetření děkuji MUDr. Liboru Zámečníkovi z Železniční nemocnice v Praze)

Inkontinence se léčí jak úpravou denního režimu, tak farmakologicky nebo operativně.

  • Pokud máte potíže s únikem moči, naučte se pít v menších dávkách, nepijte velké množství tekutin nárazově. V žádném případě se nesnažte pít méně, tím se inkontinence nezbavíte, jen se ohrozíte infekcí močových cest a dehydratací.

  • Naučte se chodit pravidelně na toaletu každé dvě hodiny.

  • Prodiskutujte s lékařem, jaké léky užíváte, zda některé z nich nemohou potíže s močovým měchýřem zhoršovat.

  • Při stresové inkontinenci může pomoci snížení nadváhy a zvláště pro ženy je vhodné pravidelné cvičení svalů dna pánevního (Kegelovo cvičení).

  • V současné době je na trhu výběr pomůcek pro inkontinentní - vložky, pleny, urinály, kosmetika pro péči o pokožku inkontinentních.

První pomoc při urgentní močové inkontinenci - zastavte se, zhluboka dýchejte, chvíli počkejte a pak se snažte dojít na nejbližší toaletu.

Lumbální punkce

Mozkomíšní mok (likvor) je čirá řídká tekutina, která cirkuluje mezi mozkovými komorami, centrálním kanálem v páteři a prostorem mezi mozkem a míchou a jejich ochrannými membránami – meningami. Obsahuje rozpuštěnou glukózu, proteiny a soli a také určité typy lymfocytů. Funkcí této tekutiny je chránit mozek a míchu před nárazy a prudkými pohyby a minimalizovat tak nebezpečí poranění či jakéhokoli poškození těchto životně důležitých orgánů. Vyšetření mozkomíšního moku, který se získává lumbální punkcí, má velký význam v diagnostice řady chorobných stavů postihujících mozek a míchu.

Lumbální punkce (alespoň podle mých zkušeností) probíhá následovně: posadíte se na židli břichem k opěradlu nebo se položíte na břicho na lůžko, lékař vám potře dezinfekčním roztokem oblast bederní páteře a zavede do páteřního kanálu dutou jehlu, kterou odebere vzorek likvoru. Mícha končí někde u druhého bederního obratle a jehla se vpichuje do oblasti čtvrtého nebo i kousek níž, takže se nemusíte bát, že by vám ji lékař nějak poškodil.

Magnetická rezonance (MRI)

Zobrazení vnitřních orgánů a tkání pomocí MRI poskytuje dvourozměrné nebo trojrozměrné obrazy jednotlivých orgánů či jiných struktur, aniž by k tomu byly nutné RTG paprsky.

Při vyšetření vás položí do jakéhosi tunelu uvnitř masivního, kruhového, uprostřed dutého magnetu. Osy jader (protonů) vodíkových atomů uvnitř lidského těla, které jsou normálně nasměrovány zcela náhodně nejrůznějšími směry, se působením silného vnějšího magnetického pole seřadí paralelně týmž směrem. Poté jsou jádra z tohoto svého uspořádání magnetickou pulsní vlnou vychýlena a po jejím odeznění se znovu vracejí do původní pozice, přičemž vydávají měřitelné rádiové signály. Hustota vodíkových atomů a signály vznikající při změnách polohy jejich magnetických os slouží pak k rekonstrukci obrazu vyšetřované tkáně. Vznikající signály zachycují detekční cívky, počítač je transformuje do podoby výsledného zobrazení průřezů tkání nebo jejich trojrozměrné podoby. Tkáně obsahující velké množství vodíkových atomů (jako např. tuková tkáň) mají na výsledném zobrazení bílou barvu, tkáně s malým nebo nulovým počtem protonů (jako např. kosti) jsou zobrazeny černě.

Vzhledem k silnému magnetickému poli musíte v šatně odložit všechny kovové předměty (dámy i pánové, veškerý piercing vyndat); lidé s kardiostimulátory nebo s kovovými implantáty (např. endoprotéza) nemohou toto vyšetření podstoupit.

Zobrazení pomocí MRI je velmi užitečné při diagnostice onemocnění a poruch mozku a míchy, protože šedá a bílá mozková hmota, které jsou na snímcích CT jen velmi obtížně rozpoznatelné, jsou na zobrazeních získaných MRI jasně odlišeny.

Případná opakovaná MRI vyšetření by měla být prováděna na témže pracovišti. I kdyby nález hodnotili různí lékaři, je dodržován standardní vyšetřovací protokol a výsledky jsou srovnatelné. Ale i při optimálních podmínkách může při MRI uniknout až 25% případů RS (tj. MRI chybně dává normální nález). A na druhé straně, MRI může zjistit léze v CNS i u pacienta, který nemá žádné relevantní klinické příznaky.

Počítačová tomografie (CT)

Počítačová tomografie (z angl. computerized tomography) nebo též CT scan je diagnostická technika, při níž se pomocí kombinace RTG záření a počítačového vyhodnocení získávají "řezy" zobrazující v různých rovinách nejrůznější části organismu a jeho orgánů. Tato zobrazovací technika poskytuje mnohem přesnější a zřetelnější informace než klasické RTG vyšetření, přičemž navíc na minimum snižuje radiační zátěž pacientů.

Vyšetření je subjektivně hodně podobné MRI. Ležíte na speciálním lůžku, kterým lze pohybovat nahoru i dolů; je tak možné přesně nastavit potřebnou polohu pacienta v přístroji; poté s vámi lůžko zajede do přístroje. Přístroj lze naklonit oběma směry, dopředu i dozadu, aby bylo možno zamířit RTG paprsky na vyšetřovanou oblast. RTG paprsky, vysílané v malých dávkách a pouze zlomek sekundy, procházejí tělem pod různými úhly; snímač se přitom otáčí okolo vás. Paprsky, které vám procházejí tělem, nedopadají u CT na citlivý film, ale na speciální detektory, které je přeměňují na signály zpracovávané počítačem. Teprve ten pak rekonstruuje řezy příslušnou částí organismu, na kterých jsou zobrazeny i měkké tkáně včetně eventuálních tumorů, jež jsou na klasickém RTG snímku nezřetelné nebo zcela neviditelné. Pomocí dalšího elektronického zpracování je pak možné získat i trojrozměrné obrazy.

Evokované potenciály (EP)

Jde o záznam elektrické aktivity, která vzniká v mozku jako reakce na určité vnější podněty; tyto reakce jsou mnohem slabší než impulsy zaznamenávané EEG. Vyšetření má ověřit, zda do mozkové kůry procházejí všechny podněty a případně najít překážku, která tento průchod zhoršuje nebo úplně znemožňuje.

Procedura je bezbolestná a trvá obvykle od 30 do 60 minut. Nejdřív se podobně jako při EEG připevní na vlasaté části hlavy soubor malých elektrod. Umístění elektrod závisí na tom, který smyslový systém má být vyšetřován. Výstup je připojen k počítači, který zpracovává výsledné odpovědi na podněty. Analýza je založena na vyhodnocování doby mezi podnětem a odpovědí; počítač slouží k vyhodnocení základního elektroencefalografického záznamu mozkové aktivity.

K testování vizuálních funkcí se užívá série záblesků ze stroboskopu, ukazují vám neustále se měnící šachovnici (vzhledem k rychlosti změn to jako stroboskop funguje). Při hodnocení sluchu vám do sluchátek pouštějí všechny možné zvuky nejrůznější intenzity. Test hmatu a vnímání bolesti se provádí za pomoci aplikace slabých elektrických stimulů na nervy zápěstí nebo kotníku.

Evokované potenciály se používají spíš jako doplňková metoda k ostatním vyšetřovacím metodám, protože jejich výsledek není vždy zcela průkazný.

Elektromyografie (EMG)

Protože se mi asi dva pacienti zmiňovali o tom, že byli vyšetřováni EMG, tady máte krátký popis, o co vlastně jde. Informace o EMG jsem stáhla ze serveru Medicentrum.

Toto vyšetření vyhodnocuje zdravotní stav vašich svalů měřením jejich elektrické aktivity. Do jednoho ze svalů se vbodne tenká malá elektroda (jehla) a pak se měří elektrická aktivita Vašeho svalu jak v klidu, tak i při různých stupních jeho kontrakce. Vyšetření trvá asi 30 minut až hodinu a provádí se v případě, že pociťujete slabost paží, nohou, rukou nebo obličeje. Toto vyšetření může zjistit, zda pociťovaná slabost je způsobena onemocněním svalů, nervů nebo nervosvalové ploténky. Když vám budou píchat jehlu do svalů, které budou vyšetřovány, můžete pociťovat mírnou bolest. V průběhu testu můžete očekávat drobné potíže. Elektromyografické vyšetření není v žádném případě akupunktura nebo druh kožní léčby. Nic vám nebude aplikováno do nebo pod kůži.

Funkční hodnotící stupnice

jako zdroj byly použity materiály firem Schering s.r.o. a Schering-Plough CE AG

 

Stupeň invalidity u RS pacientů se stanovuje podle několika hodnotících stupnic, z nichž nejpoužívanější je EDSS (Expanded Disability Status Scale - Rozšířená stupnice stavu invalidity), která je nazývána také Kurtzkeho stupnice. Další často používanou hodnotící škálou je NRS (Neurologic Rating Scale - Neurologická hodnotící stupnice), která je známa jako Scrippsova stupnice.

EDSS je zdokonalená škála DSS (Disability Status Scale), kterou Kurtzke popsal v roce 1955. EDSS hodnotí ve vztahu k RS zhoršení osmi funkčních systémů. Skóre zjištěná pro jednotlivé funkční systémy jsou pak využita ke stanovení celkového skóre invalidity, jež se stanovuje po půl bodech na stupnici 0 - 10 (s výjimkou intervalu mezi 0 a 1). V tomto systému představuje hodnota 0 normální neurologický nález, zatímco hodnotou 10 se označuje úmrtí v důsledku RS; každý půl bod je definován na základě schopnosti chůze a vykonávání běžných denních aktivit i kombinace hodnot skóre jednotlivých funkčních systémů. Jako trvalé a nevratné se hodnotí zhoršení invalidity tehdy, když zvýšení skóre o 1,0 nebo více přetrvává minimálně 6 měsíců.

Nevýhodou EDSS je např. značný důraz kladený na schopnost chůze nebo relativně malá citlivost vůči zhoršení kognitivních funkcí.

Ve stupnici NRS je normální neurologická funkce hodnocena nulou, stupně 1+, 2+, 3+ a 4+ představují zlepšení funkčního stavu, zatímco stupně -1, -2, -3 a -4 jeho zhoršení.

Stupnice zahrnuje též hodnocení kognitivních schopností a nálady. Nenahrazuje EDSS, spíše ji dopňuje.

Funkční systémy (FS) stupnice EDSS
EDSS
 

Léčba

Účinná terapie RS je stále předmětem lékařského výzkumu. U některých pacientů se dosahuje jistého zlepšení změnou stravovacích zvyklostí, např. přidáním slunečnicového oleje.

V současné době se v léčbě používají kortikoidy (hlavně Medrol a Prednison), imunosupresiva (např. Imuran) a další preparáty (draslík, vitamíny a léky chránící žaludeční stěnu před nepříznivými účinky kortikoidů). Podávají se většinou jako tablety, přičemž při akutních atakách nebo při velmi rychlém postupu choroby se indikují také infúze (např. Solu-Medrol) nebo se léky injekčně aplikují přímo do páteřního kanálu.

Dalšími velmi nadějnými léky jsou interferony a glatiramer acetát.

Zdroje

MUDr. Eva Havrdová - Roztroušená skleróza (1.-3. vydání, nakl. Triton)
MUDr. Eva Havrdová - Je roztroušená skleróza váš problém? (edice Roska)
Dr. Alexander Burnfield - Můj život s "ereskou" (edice Roska)
Remedia Compendium II. vydání (Panax)
informace od MUDr. J. Piťhy z RS centra FNKV a lékařek z RS centra v Kateřinské
informace ze zahraničních webů, které občas pročítám

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.83 (3 hlasů)
 
Reklama
Obsah tohoto reklamního panelu nesouvisí přímo s publikovaným článkem.
 
nacita se...