Iva Hédlová - alternativní terapeutka, mistr reiki

NEMUSÍŠ NIC NEŽ ŽÍT

MozekStatečný a vítězný boj mladé dívky s poraněním mozku.
Zachmuřeně se zahleděla do zrcadla. Neviděla pronikavé, modrošedé oči, ani čistě klenutý oblouk obočí, lesklé vlasy a dokonalou pleť. Viděla jen plné tváře - výsledek ročního pobytu v Texasu.

 

„Patnáct kilo za rok,“ procedila mezi zuby, popadla tričko a bermudy a přešla do koupelny s otevřeným oknem, v němž povlávala bílá záclona. Proudící vzduch předznamenával další horký den.

„Dominiko!“ volala zezdola Sharon. „Snídaně!“ Byl to už rok, co Sharon (57) a Sam (61) Blayneyovi přijali tohle zvláštní děvče ze Slovenska, které do Spojených států přijelo v rámci studentské výměny, do rodiny. Ani se nenadáli a měli třetí, nejmladší „dceru“. Dvě skutečné, Shannon a Suzie, byly už vdané a žily mimo ranč, takže Dominika se stala vítanou obyvatelkou velkého světlemodrého domu.

Dole stroze oznámila, že nebude ani vafle, ani hory másla, ani med, ani džem, ani opečenou slaninu, a už vůbec ne bílý měkký chléb, protože je ze všech těch věcí tlustá jako čuně. Sharon se snažila nerozesmát se, Sam smířlivě pokýval hlavou: „Víš, že je před každými závody nervózní.“

Halu v Georgetownu, kde se závody ve westernovém ježdění odehrávaly, obklopovala terénní auta a přívěsy pro koně. Blayneyovi přivezli dva - na kobyle Mickey měla jet Dominika. Před závody bývala Mickey ještě splašenější než obvykle, a tak se jezdkyně rozhodla, že ji dovnitř nepovede, ale rovnou na ní pojede, aby si na sebe trochu zvykly. Přestože před halou v tu chvíli bylo aspoň dvacet lidí, nikdo z nich neuměl přesně popsat, co se vlastně vzápětí stalo.

Počítačová expertka Carol Wigleyová, která má u Sharon ustájeného koně, koutkem oka zahlédla, jak se Mickey vzepjala na zadních a vzápětí dopadla na přední až do pokleku. Dominika obloukem přeletěla a dopadla na beton, kde zůstala ležet bez hnutí. Někdo zavolal pohotovost. Šokovaná Sharon klečela u dívky, která nejevila známky života. Jen z drobné ranky na uchu jí vyteklo trochu krve.

Během pěti minut přiletěl vrtulník a rozvířil prach a slámu do špinavého oblaku

Záchranáři Dominice zafixovali krk a odnesli ji do vrtulníku. Lékař se ptal po rodičích. Sharon se Samem řekli, že to jsou oni, na což opáčil: „Letíme do nemocnice White & Skott v Templu. Pospěšte si, vypadá to vážně.“ Po hodině a půl vešli do nejlepší a nejmodernější nemocnice v Texasu, aby se setkali s lékařem, jenž monitoroval pacientčin stav.

„Bohužel nemám dobré zprávy,“ uvítal je. „Vaše dcera má poraněný mozek a je v kómatu.“ Chvíli trvalo, než mu Sharon vysvětlila, kdo je ona, kdo je Sam a kdo jsem já, vypravěčka tohoto příběhu a Dominičina vlastní matka, a že by bylo možná dobré, abych přiletěla. Lékař zareagoval poměrně nelogicky: „Tak dobře, matka vaší dcery by měla přijet co nejdřív.“

Moje devatenáctiletá Dominika byla na studijním pobytu v Americe už skoro rok, když jsem jí v květnu 2002 zamailovala, že jsem dala výpověď ve svém poměrně lukrativním zaměstnání. „No, co ti na to mám říct, mami?“ odepsala. „Budeme si ještě moct dovolit psa, koupit si tramvajenku a mít pořád čisté ponožky? Radši si rychle něco najdi, protože já tu hodlám zůstat až do konce září. Mám tě ráda. Dominika.“

Dvaadvacátého června jsem neměla ani práci, ani představu, jak se zbavit lepkavého vedra rozpalujícího Bratislavu. „V Texasu je sedmačtyřicet, a Dominika si nestěžuje,“ prohlásil manžel Juraj. Pak zazvonil telefon.

„Mrs. Tania Vesela?“ pronesl vlídný mužský hlas. „Ano,“ dostala jsem ze sebe a roztřásla se zimou. „Jmenuji se Malvin Harmon a pracuji v agentuře, která zprostředkovává studijní pobyt vaší dcery. Bohužel vám musím oznámit, že Dominika měla dnes dopoledne velmi těžký úraz.“ Chtěla jsem se zeptat, jestli žije, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se to řekne anglicky. Zázrak byl už to, že jsem rozuměla; moje angličtina byla tehdy dost bídná. „Není mrtvá,“ prohlásil, „ale je v kómatu.“

Chtěla jsem se zeptat na milion věcí, ale neuměla jsem to. Zoufalství z toho, že nerozumím a že moje dcera možná právě umírá 6000 kilometrů daleko ode mě, mě připravovalo o rozum. Na desátý pokus se mi podařilo si poznačit číslo na Malvina, do nemocnice v Templu a na mobil Blayneyových, jejichž farma s poetickým názvem Singing Trees Ranch leží šest mil od městečka Florence.

Ve středu 26. června jsem seděla v letadle na trase Vídeň-Paříž-Atlanta-Austin. V pasu jsem měla americké vízum s odzbrojující poznámkou, že jedu za dcerou, která právě leží v bezvědomí v nemocnici, a v peněžence 15 dolarů a 25 centů. Víc jsme doma neměli. Letenku mi zaplatila kamarádka, protože na rodinném účtu bylo jen pár stokorun.

V Atlantě na letišti jsem se ztratila

Nakonec jsem na informačních tabulích vyluštila, že moje letadlo má čtrnáct hodin zpoždění, protože v Texasu řádí hurikán a záplavy. Rozbalila jsem si předposlední horalku. Pak jsem se rozhodla zavolat Sharon, aby mě nečekala zbytečně na letišti. Ženský hlas v telefonu na mě spustil zlomyslně rychle anglicky: „Bla bla bla, press one, bla bla bla, press two, bla bla bla, press three...“ Toužila jsem umřít. Dominika na mě už asi beztak čeká na onom světě.

„Pomohl byste mi, prosím, s telefonováním?“ zeptala jsem se muže, který si na lavičce četl noviny. „Ne,“ odvětil a četl dál.

Schoulila jsem se na podlahu a čekala na smrt. Když ani po hodině nepřišla, hodila jsem do útrob automatu další dolar. Spoléhala jsem na Dominiččinu platební kartu a její konto. Měla by na něm totiž mít, díky své rodině, slušnou částku.

V půl třetí ráno místního času jsem vystoupila z letadla v Austinu. Pod schody stála jen Sharon se Samem. Mlčky jsme se objali a políbili. V autě jsem vyslovila jediné slovo: „Dominika.“

„Žije,“ ozvala se Sharon, „ale je pořád v kómatu.“

Asi po hodině jízdy jsme, jak je prý na jihu zvykem, vstoupili zadním vchodem do jejich domu. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Bez pomoci jsem zamířila přímo do Dominičina pokoje. Kromě deště, rozbahněných luk, koňské srsti a navoskované podlahy jsem ucítila i její vůni, směs mýdla, citrusů a květů.

Nemocnice White & Skott v Templu byla velká, čistá, moderní a zoufale chladná. U Dominiky to vypadalo jak v drahém hotelu. Předsíň, koberce od stěny ke stěně, koupelna s vanou, sprchový kout, WC s bidetem. Vínový gauč, dvě křesla a stolek plný plyšových hraček. Pod stropem se vznášely pestrobarevné balonky. Visely z nich stuhy s nápisy jako Get well soon, Dominika! (Brzy se uzdrav) nebo Welcome Dominika's Mum! (Vítej, maminko Dominiky).

Nemocnici připomínala pouze velká postel se spoustou přístrojů

Na ní ležela dcera. Dlouhé vlasy měla spletené na prsou, pleť napjatou a celou do bronzova, řasy jí vrhaly na tváře měkké stíny. Sklouzla jsem pohledem na ruce vyčuhující zpod přikrývky. Zaúpěla jsem. Byly fialovočerné a opuchlé. Na jejich hřbetě měla pár jehel zapíchnutých do neviditelných žil. Kolem vpichů se šířil zánět. Asi deset dalších bylo zapuštěných do nástavců, které ústily do silnější hadičky. Tu měla voperovanou pod kůži nad klíční kostí. Rozplakala jsem se. Lékař něco pronesl.

Podívala jsem se na Sharon a ta přeložila z angličtiny do angličtiny: „Doktor White říká, že tam tu hadičku museli voperovat, protože jí popraskaly všechny žíly na rukách.“ Lékař dál cosi vykládal a já zachytávala slova, ne však smysl. Přeložila mi to zase Sharon: „Dominika krvácí do mozku. A protože dlouho leží, dostala zápal plic. Lékaři se rozhodli, že krev z mozku nebudou odsávat, její organismus by si s tím měl poradit sám. Krvácení není silné, ale způsobuje bezvědomí.“

„Kdy se probere? Bude v pořádku?“ zajímala jsem se.

Doktor White odvětil: „Nevíme. Dýchá sama, bez přístrojů... Měla by se probrat. Někdy ale člověk v kómatu stráví roky...“

Cítila jsem koncentrované zoufalství. Vzala jsem Dominiku za bezvládnou ruku a dokola opakovala její jméno: „Dominiko, to jsem já. Prosím, neopouštěj mě. Dominiko, prosím, nemusíš nic, jen žij! Dominiko...“

Zachvěly se jí řasy. Pomalu otevřela oči. „Dominiko!“ vydechla jsem. Usmála jsem se na ni a pronesla anglicky: „Hi.“

„Hi,“ odpověděla a prohlédla si mě.

„Dominiko, víš, kdo jsem?“ pokračovala jsem z úcty k ostatním anglicky.

„Jo, jsi moje máma,“ odpověděla nevzrušeně.

„Poznala mě! Jsi ráda, že jsem za tebou přijela?“

„Chci spát,“ prohlásila a zavřela oči.

„Nesmí hned zase usnout,“ ozval se lékař a rychle k ní přistoupil: „Ahoj, Dominiko, já jsem doktor White. Měla jsi nehodu, proto jsi v nemocnici. Tvoje máma za tebou přiletěla až ze Slovenska.“

Žádný dojem to na ni neudělalo. Otevřela oči a chladně se na mě zadívala. Pravou panenku měla tak velkou, že zastírala celou duhovku. Vypadala strašidelně. „Juraj tě moc pozdravuje a vzkazuje, že tě má moc rád,“ oslovila jsem ji. „Víš, kdo je Juraj, ne?“ Obě dcery tátovi odmalička říkaly křestním jménem.

„Juraj je mrtvý.“

„Co to říkáš? Juraj žije a tvoje sestra Lívie zrovna tak. Taky tě pozdravuje!“

„Lívie je mrtvá.“

„Všichni samozřejmě žijí! I babička s dědou...“

„Ti jsou taky mrtví,“ uzavřela to dcera. „Běž pryč, už tě nechci vidět.“

Můj mozek odmítl její slova zpracovat, ale žaludek se mi sevřel tak silně, že jsem se bála, abych se nepozvracela. Doktor znepokojeně přistoupil blíž a promluvil na Dominiku pevným hlasem: „Dominiko, tohle je tvoje máma. Přijela za tebou, protože jsi měla úraz. Víš, kde jsi?“

„Nevím a ty běž taky pryč. Unavuješ mě.“

„Jsi v nemocnici. Víš, co je to nemocnice?“

„Nevím, co je nemocnice, a nech mě být.“

„Dominiko, víš, co je za den?“

„Nevím.“

„Je čtvrtek. Který den jsi jela na závody?“

„Nevím, co jsou závody. Jdi pryč.“

Vyděšeně jsem pohlédla na Sharon. Držela si ruku na puse a z očí jí tekly slzy. Sam měl skloněnou hlavu a třásla se mu ramena. Doktor se otočil ke mně: „Zdá se, že vaše dcera ztratila paměť.“ Vykřikla jsem: „To se stává jen ve špatných filmech! Dominiko, prosím tě, řekni, že to je jen vtip!“

„Nerozumím ti a přestaň křičet,“ pronesla bez zájmu. „Až otevřu oči, nechci tě tu už vidět.“

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem poslední věty křičela slovensky, Dominika však odpovídala výhradně anglicky.

„Myslíte, že zapomněla, že mluví slovensky?“ zeptala jsem se doktora.

„Nevím, zítra snad budeme vědět víc. Teď usnula, ale měli byste se všichni snažit, aby co nejvíc mluvila,“ odpověděl a odešel.

V následujících dnech jsme vstávali ráno v pět

Sam proto, aby byl v sedm v Austinu, kde pracoval jako stavební inženýr, a my dvě se Sharon proto, abychom byly v osm v nemocnici v Templu. Sharon se pak vracela na ranč, kde se musela postarat o 28 koní. Na sedmou večerní zase jela pro mě. Byli jsme unavení, strhaní a plní beznaděje. Dominičin stav se nezlepšoval. Prakticky celý den prospala a na všechny pokusy, které ji měly přivést k větší aktivitě, reagovala s chladnou neochotou. Spolu s pamětí se ztratila i moje vroucí, vtipná a pohotová dcera. Lékaři naopak tvrdili, že dělá obrovské pokroky, a předpokládali, že už v listopadu ujde bez pomoci 100 yardů, tedy 91 metrů.

Po šesti dnech v kómatu si totiž neuměla sama dojít ani na záchod a vzít do ruky lžíci. Když jsem jí vložila do ruky vidličku, aby si napíchla jídlo, chvíli ji zkoumala a pak ji bez zájmu pustila na zem.

Třetí den přivedla energická sestra April do pokoje muže, jenž evidentně nepatřil mezi přátele, kteří každý den na několik hodin plnili pokoj a pokoušeli se probudit Dominičin zájem o svět veselými historkami. Pan Frank měl bílou košili, úzkou tmavošedou kravatu a strohý tmavošedý oblek. Pod paží nesl spis. Pochopila jsem, že řeč bude o penězích.

Mr. Frank věděl o Dominice i o mně vlastně všechno. S jakým prospěchem zakončila třetí ročník střední školy ve Florence (angličtina a matematika 100 bodů). Že jsem momentálně bez práce a kolik jsem vydělávala předtím. Škodolibě jsem si pomyslela, že aspoň neví, že mám momentálně k dispozici 3,25 dolaru a že se živím tak, že ujídám Dominice z nemocničních porcí. Našla jsem sice její platební kartu, jenže dcera prohlásila, že neví, co je to PIN, a že ji nezajímá, že potřebujeme peníze. „Mrs. Veselá,“ usmál se Mr. Frank, „zastupuji nemocnici v oblasti plateb. Mám pro vás dobrou zprávu. Vaše dcera uzavřela zdravotní a životní pojištění v tak dobrých pojišťovnách, že při platbě nenastanou žádné problémy. V méně solidních ústavech by se to mohlo stát - dosavadní náklady na provoz, léčbu a péči totiž už přesáhly dvě stě tisíc dolarů.“

V duchu jsem poděkovala sobě i bohu za to, že jsme dali na doporučení slovenské agentury Bakalári, která Dominičin pobyt v Texasu zařizovala. Nebylo to levné.

Následující čtvrtek putovala Dominika na Singing Trees Ranch

Sharon zastavila s autem na dvoře a šla napřed. Dominika se klopýtavě vydala za ní. Najednou kolem mě stáli tři vrčící psi. „Dominiko, pomoc!“ vykřikla jsem. „Bojím se!“ Objevila se na rohu. „To je tvůj problém,“ odtušila a zmizela. Ještě pořád se mnou mluvila jen anglicky, ale protože jsem zakřičela slovensky, slovenštině evidentně rozuměla také. Naplnilo mě to takovým optimismem, že jsem se vydala směrem k vrčícím bestiím a objasnila jim jejich budoucnost: „Jestli mě teď roztrháte, budu vás do smrti chodit strašit.“ Vzdali to. Když jsem vešla k Dominice do pokoje, ležela obutá na posteli a spala. Začal náš nekonečný souboj. Ona většinu dne prospala a já se jí většinu dne pokoušela budit a trénovat její paměť. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že její mozek využívá jedinou možnost, jak se uzdravit, nemusely jsme se vzájemně tak trápit. Takhle nám začaly dny, jimž se dá těžko říkat jinak než noční můra.

Nevím, jestli to bylo horší v noci nebo ve dne. V noci jsem většinou ležela v horké tmě opřená o loket a sledovala, jestli Dominika dýchá. Posedla mě obava, že když usnu, zaleje krev mozek a ona zemře, protože jí nikdo nepřijde na pomoc.

Rána byla hrozná. Dohodly jsme se se Sharon, že ji necháme spát do devíti, potom jí pomůžeme v koupelně, uděláme snídani a zkontrolujeme, kolik snědla. Potom pro ni vymyslím nějakou smysluplnou činnost, podporující trénink paměti, půjdeme se projít, naobědváme se, nechám ji trochu prospat, půjdeme pomoct Sharon s koňmi, počkáme, až přijede Sam, navečeříme se, koukneme se na film a půjdeme spát. Jenže problém přišel už s dodržováním času vstávání.

„Dominiko, je devět, je třeba vstávat.“

„Dej mi pokoj!“

Vypadalo to, že jí stačí naplnit tři základní biologické potřeby: spánek, jídlo, vyprazdňování. Jednou jsem jí po mytí podala ručník, do kterého jsem si předtím utřela ruce. „Dej mi čistý,“ prohlásila a hodila ho na zem.

„Dávám ti čistý každý den,“ pronesla jsem smířlivě.

„To jsi vážně tak neschopná, že mi neumíš opatřit čistý ručník? Jsi na tom ještě hůř, než jsem si myslela!“ Prohlásila to s ledovým klidem a úplně bez mimiky.  „Takhle se mnou nesmíš mluvit, jsem tvoje máma a pomáhám ti, jak nejlíp umím.“

„Jsi absolutně neschopná a jestli jsi moje máma, to si ještě musím ověřit.“

Pomohla jsem jí s oblékáním a snažila se osušit její těžké vlasy. „Přestaň mě tahat za vlasy,“ vyštěkla a bez varování mě praštila hranou ruky do míst, kde krk přechází v ramena. Vyhrkly mi slzy: „Dominiko, nesmíš mě bít!“

„Uhni!“ odstrčila mě jako pírko. Vrazila jsem uchem do rámu dveří a poloomráčená se svezla k zemi. Obešla mě a sestoupila po schodech do kuchyně.

„Bože, za co mě trestáš?!“ Nahmatala jsem krev. Šla jsem si zkontrolovat hlavu k zrcadlu. Mastné a neumyté vlasy mi visely do tváře. Prohrábla jsem si je rukou a nevěřícně koukala na chomáč, který mi v ní zůstal. Poprvé po dvou týdnech jsem uviděla to, co ostatní. Zešedivěla jsem. Vyděšeně jsem se zadívala do očí staré, vyhublé, ošklivé ženě. Stoupla jsem si na váhu: 108 liber. Kolik to je, sakra, kilo? Došla jsem si do pokoje pro kalkulačku: necelých 47. Na výšku 170 centimetrů to nebylo nic moc.

„Táňo!“ ozval se zezdola Sharonin hlas. „Dominika zase nechce jíst.“

Sešla jsem dolů. Sharon se tázavě podívala na tržnou ránu na mém uchu, ale nic neřekla. Dominika si jednou rukou podpírala bradu a už zase upadala do dřímoty. Jemně jsem jí nadzdvihla hlavu. Otevřela svoje strašidelné oči, jedno černé, druhé modré a chladně se na mě zadívala. „Nesmíš se už nikdy chovat takhle hrubě. Ani ke mně, ani k jiným, jasné?“ oslovila jsem ji co nejlaskavěji.

„Chovám se hrubě?“ zeptala se bez zájmu a odtáhla se.

„Ano, ale teď bys měla něco sníst.“

„Nemám ráda vafle,“ pronesla a vzápětí už tápavě zdolávala schody ke svému pokoji.

„Co má s tím okem,“ zasyčela jsem zlostně, protože už v nemocnici jsem upozorňovala, že na něj nejspíš nevidí. Lékaři ovšem tvrdili, že rozšířená panenka je přechodný stav způsobený poraněním mozku a neznamená nic dramatického.

Dominika zatvrzele tvrdila, že neumí psát ani číst, což naštěstí nebyla pravda, protože když dostala pohlednici od kamarádky Mary Wiesnerové, zaradovala se, přiložila si ji šikmo k očím a začala ji luštit.

Pohlednice od Mary se stala indikátorem její paměti

Pokaždé, když si jí na nočním stolku všimla, zaradovala se. Když na ni narazila po pěti minutách znova, zaradovala se zas. A po dalších pěti minutách nanovo. Měla jsem to vyzkoušené. Dominičina krátkodobá paměť fungovala asi dvě minuty.

Chodila za ní spousta lidí, spolužačky, kamarádky z koní, ale hlavně přátelé Sharon a Sama. Přišla i její učitelka Patricie Smithová s manželem Jamesem. Dominika se všemi žertovala a její reakce působily přirozeně a pohotově. Zřejmě jen já jsem věděla, že je to přetvářka, kterou si vypěstovala, aby dosáhla toho, co chtěla nejvíc - jít spát.

I teď asi po čtvrt hodině vstala a s okouzlujícím úsměvem pronesla: „Táák, moji milí, trpělivě jsem odpovídala na vaše naivní otázky, kterými jste se snažili ověřit, jestli patřím mezi blázny, anebo jsem ještě stále normální, a proto mi teď dovolte, abych se vzdálila a přispěla svému raněnému mozku zotavením v podobě spánku.“ Šibalsky zamrkala a odešla. Všichni se rozesmáli a Patricie nadšeně prohlásila: „Je fantastická! Neskutečně vtipná a chytrá! Popravdě řečeno jsem si ani nevšimla, že by měla nějaké větší problémy s pamětí. Všichni chápeme, že se trápíte, Táňo, ale není to ani zdaleka tak hrozné, jak to vypadalo.“

Podívala jsem se na Sharon s nadějí, že něco řekne, ale uhnula pohledem. Pochopila jsem. Měla dost křiku, domluv a pláče. Měla dost Dominičiny bezcitnosti, nezájmu a absolutní ztráty orientace. Dávno pochopila, že nás čeká běh na hodně dlouhou trať, a měla za to, že bychom ho měly absolvovat na Slovensku.

Devátého července 2002 jsem tak opět stála na letišti v Austinu. Cesta proběhla bez problému, až na menší „incident“. Podcenila jsem totiž nabídku americké strany, že nás doprovodí lékař a zdravotní sestra. Představila jsem si, že by to možná pojišťovna nezaplatila, a ujistila jsem je, že všechno zvládnu sama. Dominika mě rychle přesvědčila o opaku. Když jsme v Dallasu procházely letištní kontrolou, pošeptala úředníkovi cosi do ucha. V tu chvíli mě obklíčila letištní policie a vlekla mě pryč. Křičela jsem jako smyslů zbavená, zatímco Dominika klidně přihlížela. „Proboha, musím zůstat s dcerou, ona je nemocná!“

„Ona tvrdí, že nejste její matka, ale teroristka, a že jste ji unesla,“ přeměřoval si mě agent tvrdým pohledem.

„Podívejte se mi do pasu! Mám tam vízum, že jedu za nemocnou dcerou!“

„Prý je falešné.“

Nakonec si mě prověřili a pustili

Dominika vyšla z vedlejší místnosti a vypadala stejně klidně jako předtím. Třásla jsem se ještě v letadle. Nad Atlantikem jsem svou nevinně vyhlížející dceru vzala za ruku a zasyčela jsem: „Ještě jednou a přísahám, že tě nechám svázat!“

„Chce mě svázat,“ oznámila pasažérům amerických aerolinií Delta. Vyvolalo to vůči mně vlnu znechuceného rozhořčení. „Nevím proč, mami,“ dodala nahlas. Netušila jsem, jestli to ví, nebo ne, a bylo mi z toho k uzoufání.

Její první slova doma patřila feně výmarského stavěče Ennie: „Co tu dělá ten pes? Musí okamžitě z domu!“ Než odjela do Ameriky, byla by nechala za krutost zavřít každého, kdo by se na Ennie jen křivě podíval.

Doufala jsem, že domov, milovaný otec, sestra i pes jí pomůžou s léčením paměti rychleji než Texas. Nestalo se, navíc byla ze všeho podrážděná, což se jí za oceánem nestávalo. Tvrdila, že ji každý den nesnesitelně bolí hlava. Jediná pozitivní věc byla, že s překročením slovenského vzdušného prostoru začala mluvit plynně slovensky. Po pár dnech nám oznámila: „Tak dobře, moje údajná rodino, nelíbí se mi tu. Vracím se domů na ranč.“

Nesmáli jsme se. Hledala jsem pomoc u psychologů, psychiatrů, neurologů, očařů. Jako první nám pomohla oční lékařka a chiruržka Oľga Fischerová z oční kliniky Dérerovy nemocnice v Bratislavě. Dominika k ní chodila asi deset let, protože byla krátkozraká. Lékařka mi vysvětlila, že si pádem na beton pohmoždila oční nerv. Buď se uzdraví, nebo neuzdraví, ale vypadalo to, že spíš ano. Pohmožděný nerv měl za následek trvale rozšířenou panenku, což jí na slunci působilo silné bolesti. A já ji nutila chodit v ostrém texaském slunci a vyzdvihovala přitom krásu oleandrů!

Zhmožděný nerv také zároveň snižoval funkčnost oka, takže Dominika viděla dvojitě. Můj bože! Proto odmítala číst, nechtěla chodit po schodech, proto ty tápavé pohyby, když měla něco vzít do ruky. A já ji znova a znova nutila zdvíhat skleničku k puse bez rozlití a číst nahlas z knih. Jak to, že jsem nezjistila, že nechce číst proto, že nevidí, a ne proto, že ztratila paměť? Prosila jsem ji o odpuštění a slibovala, že už budu moudrá matka. „Přestaň s tím, nebavíš mě,“ byla její jediná reakce.

Jeden z nejlepších psychiatrů na Slovensku Peter Breier, šéf psychiatrického oddělení bratislavské Fakultní nemocnice Ružinov, se ji uvolil prohlédnout. Jako konzultanta si přizval kolegu, primáře zdejšího neurologického oddělení docenta Petera Špaleka. Sledovala jsem, jak postupně prohrávám další bitvu. Dominika jako obvykle hýřila vtipem, pohotově odpovídala na všechny otázky a cokoli, co by ji mohlo usvědčit ze ztráty paměti, odbyla vtipem. Lékaři se smíchy brzy popadali za břicho. Doktor Špalek ji vyšetřil a konstatoval, že z neurologického pohledu je úplně v pořádku a že krvavá sraženina na mozku se pěkně vstřebává. Doktor Breier jí předepsal léky, které měly podpořit práci paměťového centra v mozku.

Nakonec jsem s Dominikou zašla na geriatrii,

kde pracují s lidmi se stařeckou demencí. Pokoušela jsem se tam z lékařů vydolovat odpověď na otázku, zda by některé metody relativně úspěšné u seniorů nemohly pomoct i devatenáctileté dívce.

Po několika týdnech jsem to vzdala. Nedokázala jsem bojovat zároveň s Dominikou, která na každou další návštěvu lékaře reagovala se stále větším podrážděním, a s nezájmem doktorů, jimž se evidentně nechtělo zabývat děvčetem bez paměti.

Pomalu, velmi pomalu se jí ponenáhlu začala vracet dlouhodobá paměť. O té krátkodobé jsme se skoro nebavily. Dominika dělala, co mohla, aby svůj hendikep zamaskovala. Jakmile si něco přečetla, hned mi o tom vyprávěla, a když jsem se jí na nějakou souvislost zeptala později, odbyla mě vtipem či zlostnou poznámkou, že bych se neměla zaobírat debilem. Kolikrát jsem jí viděla v očích slzy zoufalství, když se pro něco vydala do jiného pokoje, a jen co tam dorazila, nevěděla, pro co vlastně šla.

„Mami, já už nikdy nebudu k ničemu dobrá, to je jasné,“ říkávala. „Ledaže byste mě prodali na orgány. Bez mozku, pochopitelně, ale ten stejně ještě transplantovat neumějí. Nebo se něco změnilo od té doby, co si na nic nemůžu vzpomenout?“

Bojovala tak statečně, že jsem se někdy až styděla za svou únavu nebo černé myšlenky. Vrhla se na učení dějin, literatury, matematiky a zeměpisu, já jsem se zase několik hodin denně učila angličtinu. Občas za mnou přišla s knihou a vesele prohodila: „Vyzkoušíme si tvoji paměť, mami. Četla jsem tuhle knihu, nebo ne? Je důležité, aby sis správně vzpomněla, protože přece nebudu něco číst dvakrát.“

Měsíce ubíhaly - a Dominice se uzdravil oční nerv. Nemusela si už přelepovat brýle černou páskou, aby mohla číst jen jedním okem. Někdy jsem ji přistihla, jak svírá hlavu v rukách a spodní ret se jí přitom třese bolestí, které se nemohla zbavit. Někdy bývala tak bledá, že jsem se ji bála pustit ven se psem. Nikdy se však neztratila, Ennie ji vždy spolehlivě dovedla domů.

Úplně se jí přestaly zdát sny

Na něco si vzpomíná, na něco ne. Vracela se postupně a nenápadně...

Asi dva roky poté, co jsme se vrátily z Texasu, odvysílala jedna z našich televizních stanic britský dokument o lidech, kteří ztratili paměť. Dozvěděla jsem se z něj o orgánu zvaném amygdala. Je to nejstarší část našeho mozku, součást limbického systému. Pokud se, například jako důsledek úrazu, poruší spojení mezi amygdalou a ostatními mozkovými centry, zanikají v člověku emoce. Postižený necítí smutek, hněv ani nenávist, nezná soucit, nadšení či lásku. Působí jako robot s lidskou tváří. Škoda, že jsem se to nedozvěděla dřív. Mohli jsme si ušetřit spoustu trápení.

To, že stojím zase tváří v tvář staré Dominice, jsem si uvědomila po víc než roce od našeho návratu. To ráno přišla za mnou do kuchyně: „Hi, mum. Už jsem ti vlastně někdy řekla, že tě mám moc ráda? Ne? A že jsem tě vždycky měla moc ráda? A že tě budu mít moc ráda až do tvojí i mojí smrti? Taky ne? Tak teda, prosím tě, nebreč, protože já tě fakt mám moc ráda.“

Dominika odmaturovala na gymnáziu Metodova v Bratislavě rok po návratu ze Spojených států. Nedostala se na vysokou školu, a tak se potrestala tím, že šla pracovat jako dělnice do továrny na čokoládu. Po roce ji přijali zároveň na práva i ekonomii - rozhodla se pro práva. Už dosáhla titul bakaláře a souběžně pracuje v právní kanceláři. Tři roky má přítele Mariana. Od svého úrazu nejezdila na koni, ovšem chodí pravidelně povzbuzovat svou mladší sestru Lívii, juniorskou mistryni Slovenska v drezúře.

Pro časopis Výběr Táňa Veselá

Související články:

HYPOTALAMUS
EPILEPSIE

 
1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.75 (4 hlasů)
 
Reklama
Obsah tohoto reklamního panelu nesouvisí přímo s publikovaným článkem.
 
nacita se...